Ztracené znamení

Epilog

Od války uplynuly dva dlouhé roky. Velice těžké dva roky.

V otřesných válečných dobách se všichni tiše uklidňovali myšlenkou, že jednou to bude všechno za nimi. Že lord Voldemort padne a  všechno bude zase v pořádku. Jakoby snad byl jedinou nemocí, která sužovala celý svět.

Nikoho vlastně ani nenapadlo, jak těžký by návrat zpět do normálního života mohl být. Bez všech těch, které za ta léta ztratili a bez všeho toho, co ztratili ze sebe.

Nikdy by si nepomyslela, že přestože svět poplyne dál a dny se postupně vrátí k normálu, ona ne. Nikdo z nich už nikdy normální nebude. Bylo těžké si to přiznat, zejména z důvodu, že celý jejich svět už vlastně nikdy nebude v pořádku. Budou dny lepší a dny horší, ale nikdy to nebude jako dřív.

Dětská naivita se vytratila spolu s nadějí na pohádkový život a jediné co jí zůstalo byla krutá a plynoucí realita.

Seděla u krbu a zírala do plamenů.

Tento den byl vždycky těžší než ty ostatní. Ten den, kdy... Proč to tak muselo dopadnout? Celý svět se jí v ten okamžik rozpadl na prach. A rozpadal se dál každým dnem, kterým musela projít bez jeho sarkastických výtek. Co by dala za to, aby na ní  křičel, kvůli špatně namíchanému lektvaru. Vlastně kvůli čemukoli. Někdy se jí o tom zdálo. Procházel třídou a všem vytýkal vše, co se dalo. K ní ale nikdy nedošel a jejich oči se nikdy nestřetly. Nakonec za to byla ráda. Nedokázala by ten pohled unést. Ten černý pohled, který jí tolik scházel. Dnem i nocí, bez ustání.

Věděla co musí udělat. Věděla to už několik dlouhých měsíců.

Po tvářích se jí po dlouhé době hrnuly horké slzy pro někoho jiného než pro muže s onyxově černým pohledem. Moc dobře věděla, že to co se chystá udělat, ublíží mnoha lidem. Ublíží jim to ovšem méně, než kdyby to neudělala.

Těžce se zvedla od krbu a v ruce stále svírala  dopis. Byl zmačkaný a potem celý rozmazaný. Obsahoval jen několik úhledně sepsaných řádků a důvěrně známý podpis.

Tiše  usedla za velký psací stůl. Srdce jí tlouklo takovou silou, až měla strach aby jí nevyskočilo z hrudi. Do roztřesené ruky vzala brk a začala psát.

Drahý Rone,

prosím, odpusť mi to, co se právě chystám  udělat. Jako první věc, bych ti chtěla říct, že tě pořád miluju. Moc. A nic z toho, co se stalo není tvoje chyba. Jsi úžasný, chytrý a statečný muž, který si zaslouží po svém boku ženu, která mu nic neskrývá a je vším tím, co si zasloužíš. Už dlouho ale cítím, že já to nejsem.

Po  válce jsem doufala, že se všechno změní. Že se vrátíme zpátky do té bezstarostné podoby a budeme si v životě vším co si zasloužíme, ale  spletla jsem se. Nejsem ten stejný člověk, který s tebou chodil do školy. Nejsem ten stejný člověk, do kterého jsi se před lety zamiloval. Válka a věci, o kterých nikdy nebudu moci mluvit mě změnily. Snad až moc.

A já cítím, že už to nikdy nebude v pořádku. Že JÁ už nikdy nebudu v pořádku.

Mrzí mě, že jsem si to celé neuvědomila dřív. Tak dlouho jsem doufala, že když se budu chovat jako dřív, budu se cítit jako dřív. Ale není to tak. Je mi to líto.

V pátek odjíždím do Bradavic, přijala jsem místo nové profesorky přeměňování. Až tenhle  dopis po svém návratu najdeš, budu pryč já i všechny moje věci a já tě moc prosím, abys to tak nechal. Prosím, alespoň prozatím, nejezdi. Kdybych tě viděla stát mezi dveřmi, neunesla bych tíhu svého rozhodnutí. Přesto cítím, že je to správná věc. Pro nás oba.