Ztracené znamení

22. ¹⁸⁺

Čas nemilosrdně plynul a Hermiona si v Bradavicích vychutnávala poslední týdny před odjezdem domů. Maličká část z ní se na prázdniny,  rodiče, Weasleyovi i řád těšila, většina její mysli ovšem cítila úzkost. Úzkost z opuštění jistých komnat i přítomnosti nejmenovaného muže, bez kterého si poslední měsíce svůj čas nějak nedokázala představit.

Nedělní  dopoledne bylo nádherné a počasí přímo vyzývalo k trávení času mimo  chladné prostory hradu. Chlapcům se Hermionu podařilo přesvědčit, aby je doprovodila na jeden z posledních tréninků famfrpálového týmu. Souhlasila zejména díky nádhernému počasí a také proto, že po tréninku plánovali návštěvu Prasinek.

Odcházeli společně z velké síně, když se Hermiona zarazila.

"Sakra." zasyčela, čímž si okamžitě získala plnou pozornost svých přátel. "Nemám s sebou plášť hábitu." vysvětlovala, zatímco prohledávala kapsy svých kalhot.

"Máš strach, že ti bude zima?" povytáhl obočí Harry.

"Nemám s sebou peníze." pokračovala, jakmile neúspěšně prohledala všechny kapsy.

"To neřeš, my tě zveme!" zahlaholil Ron s úsměvem. Ona mu úsměv oplatila, ale nabídku s díky odmítla, že si potřebuje před odjezdem ještě  nakoupit nějaké věci.

"Dohoním vás cestou k hřišti." usmála  se omluvně a vydala se směrem vedoucím ke sklepení. Nebylo zrovna nejbezpečnější volit za nedělního dopoledně přístup dveřmi, nicméně byli jen  pár chodem od nich a na ošetřovnu by se musela vracet přes celý hrad.

Velice  nenápadně a co nejopatrněji se dobrala až ke dveřím vedoucím do učebny a obezřetně vzala za kliku. Dveře se ovšem nepohnuly. Tiše, aby  ji nikdo neodhalil, zašeptala heslo a s tichým cvaknutím se protáhla  dovnitř.

Když byla na pět kroků od druhých dveří, všimla si, že jsou  pootevřené.  Přiblížila se ještě o kousek blíž, když k ní dolehl hlasitý rozhovor.  Jasně poznala Brumbálův hlas a přestože  jí to bylo mírně proti srsti, naklonila se tiše ke dveřím, aby přestřelce mohla naslouchat.

"...o mnoho méně, co jeho otec ztratil přízeň. Draco si myslí, že jsem Luciusovi přebral jeho místo."

"Stejně se o to pokuste. Vyděšený chlapec je nebezpečný pro ostatní, jako sám   pro sebe. Samozřejmě, máme ještě poslední věc, kterou musíme udělat,   abychom ho zachránili před hněvem lorda Voldemorta."

"Zamýšlíte nechat ho, aby vás zabil?" Severusův hlas byl plný nepochopení.

"Ne zcela. To vy mě musíte zabít." pronesl Brumbál bez sebemenšího   zaváhání. Hermioně vyskočilo srdce z těla a poplašeně sípla. Nebyla si   jistá, zda skutečně slyšela, to co si myslela. Na druhé straně dveří   nastalo dlouhé ticho.

"Chtěl byste, abych to udělal hned?" zeptal se Severus ironicky vážným hlasem. "Nebo byste chtěl chvilku, abyste si mohl sepsat epitaf?"

"Ještě ne, příteli." poznamenal Brumbál pobaveným hlasem. "Předpokládám, že se nám správný okamžik ukáže sám."

"Pokud vám umírání nedělá problém, proč nenechat Draca, aby to udělal sám?" otázal se rozmrzele.

"Duše toho chlapce ještě není tak zničená, abych ji chtěl rozervat ve vlastní prospěch."

"A  co moje duše, Brumbále?" jeho hlas byl plný vzteku.

"Vy sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a ponížení. Požaduji od vás tuto jedinou velikou laskavost, Severusi,   protože smrt si pro mne přichází. Přiznávám, že bych raději odešel rychle a bezbolestně, aniž by se to zbytečně prodlužovalo a komplikovalo." jeho tón byl tak lehký, jakoby ani nemluvil o vlastní   smrti. Neslyšela Severusovu odpověď, ale Brumbálova reakce jí obratem vše objasnila.