Ztracené znamení

13.

Hermioně čas utíkal překvapivě rychle. Dokázala se prokousat skrz uspokojivý počet kapitol a nalezla několik zajímavých informací. Přestože většina z nich jen potvrzovala to, co již četla dříve, byl to jakýsi pokrok. S ředitelem mluvila jen příležitostně. Několikrát využila jeho přítomnosti, aby se zeptala na jeho interpretaci jistých odstavců o čemž vždy krátkou dobu diskutovali.

Hermionu překvapilo, že sám velký Brumbál, vypadal stejně bezradně jako se cítila ona. Přestože s ní ochotně debatoval, nevypadalo to, že by měl v rukávu ukryté nějaké eso. Což bylo naprosto pochopitelné, jen malinko nezvyklé. Obvykle měl Brumbál odpovědi na veškeré existující otázky a bylo divné ho vidět bez jeho typického náskoku.

Minula pátá hodina odpolední a Hermiona se cítila téměř stejně jako ráno, jen trošku unavenější. Netrpělivě očekávala nějaká znamení, že by snad lektvar pozbýval účinnosti. Poté co uběhla další tři čtvrtě hodina, začínala mírně pochybovat, zda jejich úsudky nebyly již od samého začátku mylné a zda její původní reakce nebyla ve skutečnosti jiného původu než předpokládali.

Jakoby si to svým předchozím smýšlením zakřikla, rukou ji projela ostrá bolest. Zasyčela a vyčítavě se na ruku zahleděla, jakoby snad byla viníkem celé této situace. Brumbál její reakci okamžitě zaregistroval.

"Jste v pořádku?" zeptal se s vážným pohledem.

"Začíná to bolet." u tohoto přiznání skoro zahodila knihu.

"Bolí vás celá paže? Nebo jen to znamení?" pokládal otázky.

"Prudká bolest mi projela celou rukou, ale teď mě pálí jenom to znamení." potvrdila jeho domněnky.

"Měla byste se vrátit, váš malý přítel už se nemůže dočkat." usmál se na ni, zatímco spěšně sbírala své věci.

"Kolik je prosím hodin?" zeptala se, když skládala poznámky od knihy.

"Za deset minut šest hodin. To jsou perfektní výsledky." povytáhl obočí a znovu kontroloval čas.

"Je to jednoznačně lepší, než v co jsem doufala." usmála se nazpět, když si všechny své věci vyskládala do náručí.

"Moc vám děkuji, pane profesore." dodala než vstoupila do plamenů. Na druhé straně krbu seděl Severus v křesle a pročítal jakýsi papír. Unaveně pozdravila, odložila si věci a rovnou zamířila ke stolu, aby se obsloužila večeří, kterou Penny před nedávnem přinesla. Vzala si promazaný toust, který sežvýkala, aniž by usedla ke stolu.

"Velmi poutavá práce..." konstatoval s ohrnutým rtem.

"Práce?" otázala se Hermiona od stolu. "Jaká práce?"

"Vaše práce." konstatoval s nepatrným úsměvem.

"Moje práce?" vypískla. "Ještě není hotová!"

"Až na pár drobností, jste si dala záležet." pokoušel její trpělivost dál.

"Kde jste to vzal?" pronesla rezignovaně, když se sesunula do druhého křesla.

"Nechala jste ji na stole." konstatoval podávajíc jí papír nazpět.

"Není zbytečné mi to vracet, když už jste to četl?" neodpustila si, ale papír převzala. Hermiona pečlivě přeskládala poznámky v knize a položila vedle nich na stůl svou nedokončenou esej. Severus mezitím vstal, přešel k jídelnímu stolu a vzal si hrneček černého čaje. Druhý mlčky položil před Hermionu.

"Jak pokročil váš výzkum?" otázal se, jakmile usedl zpět do křesla. Hermiona se vděčně chopila horkého hrnku.

"Fungoval bez několika minut celých deset hodin." odpověděla s pohledem upřeným v černé tekutině. "To není špatný začátek."