Ztracené znamení

10.

Poprvé za několik dní se Hermiona relativně dobře vyspala. Špatné sny se jí vyhýbaly a v klidném spánku si odpočinula od strastí posledních dnů. Když ráno protrhla oči a protáhla své rozlámané tělo, pohled jí sjel na její předloktí. Už si na ten zjev začínala pomalu zvykat.

Když se beze spěchu vyhrabala z postele, cítila se překvapivě odpočatě. V klidu si vybalila další část skřítky sbaleného oblečení a vyskládala jej do přilehlé skříně. Doufala, že když se zabydlí postupně, nebude to pro nikoho tak velký šok.

Oblečení vyklízela jen do té doby, než našla to, které si plánovala vzít na sebe. Pak tašku zavřela a další stěhování se rozhodla nechat s dalším převlékáním. Stáhla ze sebe černé tričko a zahleděla se do zrcadla na opačné straně místnosti. Nikdy se sebou nebyla vyloženě nespokojená, ale nikdy nebyla ani spokojená. Vždy když se viděla v zrcadle, tím spíše pak bez oblečení, připomínala si, jak obyčejně a průměrně se cítí.

Jakmile se její zrak zastavil u černého znamení, znechuceně si povzdechla a schovala postiženou ruku do delšího černého svetru, ze kterého se díky upnutým kalhotám stalo relativně pohodlné a elegantní odění. Přestože prve váhala, nakonec se rozhodla svou tvář, jako každé ráno, nalíčit. Rozhodně to nebylo nezbytné, ale nechtěla slevovat ze svých každodenních návyků. Po urputné snaze zkrotit volně uschlé vlasy, se rozhodla pro jednoduchý uzel, který sepnula sponou. Zatímco se snažila upevnit sponu, zaslechla prásknutí doprovázené tlumeným rozhovorem. Správně se domyslela, že Penny právě přinesla snídani a tak s posledním nepříliš spokojeným pohledem do zrcadla, otevřela dveře.

"Pane profesore." pozdravila záměrně vyhýbavě, když si vybavila jeho reakci na slova jako dobré a ráno. S prvním pohledem do místnosti shledala, že je Penny pryč.

"Slečno Grangerová." odpověděl s neutrálním výrazem. Hermiona se v tichosti přesunula ke stolu a napjatě se usadila. "Dáte si čaj?" věnoval jí krátký pohled. Jemně se usmála se a s díky nabídku přijala. S kouřícím šálkem v rukách si pod sebe na židli složila nohy a spokojeně upíjela horký čaj.

"Já... Nikdy jsem vám nepoděkovala." pronesla tichým hlasem s očima upřenýma do kreseb dřevěného stolu. "Dovolte mi, abych to udělala teď."

"Děkuji vám za všechno, co jste pro mě udělal. Vím, že to nebylo nic snadného." pohlédla na něho upřímnýma očima. Jeho obličej se stáhl do zvláštní, snad až smutné, grimasy.

"Není třeba děkovat, věřte mi." odpověděl krátce a střelil pohledem po jejím předloktí, které bylo bezpečně ukryto pod rukávem hustě pleteného svetru.

"Nebyla to vaše vina." odpověděla se sklopeným pohledem, jelikož jí bylo jasné co mínil.

"Byla to souhra nešťastných náhod." usmála se na něho, přestože na ni nehleděl. Tentokrát útěchu plamenů vyhledal jeho pohled.

"Jsem si jistá, že ani pan Longbottom na tom nenese celou vinu, přeci jen..." odmlčela se ve snaze nalézt správná slova.

"Jsem si jistá, že nechtěl nikomu ublížit." dokončila, když nenašla žádné vhodné označení, které by si její spolužák zasloužil. Nechtěla ho ponížit, věděla, že to Neville neudělal schválně, byla to prostě hrozná smůla.

"Jsem si jistý, že byl tento lektvar jedním z jeho největších úspěchů, kterých kdy v umění lektvarů dosáhne..." rýpl si Severus sarkasticky při zmínce jeho studenta.

"Škoda, že se nikdy nedozví, co se mu podařilo vytvořit." zasmála se Hermiona hlasitě, poprvé za poslední nepříliš šťastné dny. Severus se snažil se všech sil nepřemýšlet na tím, jak moc mu právě připomíná Lilly. Jak moc se v její blízkosti cítí, jako by byla znovu s ním mezi živými.