Ztracené znamení

19.

Následující noc byla příšerná pro oba. Severus nebyl schopen spánku a ani se o to nějak extrémně nepokoušel. Hermiona jen ležela v posteli a proplakala téměř celou noc. Evidentní hloubka citů, které si k tomu bezcitnému muži za měsíce soužití vypěstovala, ji děsila. Neuvědomovala si je, dokud nebylo pozdě.

Snažila se o něm nepřemýšlet, ale cítila se až příliš zrazená. Celou tu dobu v ní viděl někoho jiného. Byla ubohou náhradou někoho, koho nemohl mít. Z posledních sil se rozhodla nedopřát mu vědomí, jak moc se mu podařilo ji zranit. Až brzkému ránu se jí podařilo podlehnout velice neklidnému spánku, doprovázenému sny o černých očích a jeho krutých slovech.

Ráno vstala až zoufale unavená a psychicky vyprahlá. Cítila se, jakoby jí vnitřnostmi prosvištělo tornádo. Pevně rozhodnutá v těch chladných prostorách netrávit víc času, než bylo nezbytné, se rozhodla vrátit ke svým starým zvykům. Dopoledne stráví v knihovně a odpoledne se pokusí pohnout se svým výzkumem. Zbavení se znamení zla a odchod z jeho komnat se pro ní stalo naprostou prioritou.

Oblékla se do teplého svetru, kopla do sebe lok z lahvičky a vydala na pospas svému největšímu strachu.

"Hermiono." vyskočil z křesla, jakmile se objevila v místnosti. Nadechoval se k pokračování, ale Hermiona mu nedala možnost.

"Dobré ráno, pane profesore." oslovila ho odměřeně chladným hlasem. Zaváhal. Toho obratem využila.

"Pokud mě omluvíte, mám práci." štěkla chladně a bez jediného pohledu prošla krbem. V pokoji číslo jedna si pěknou chvilku poseděla. Přesně jak očekávala, jejich první setkání v ní vyvolalo další explozi zoufalých pocitů. Dlouhou chvíli proležela na nemocničním lůžku a plakala, než se vůbec dokázala uklidnit.

Se snahou nemyslet prošla do knihovny, kde svůj žal potlačila v knihách, které vzhledem ke starému svazku potřebovala prozkoumat. Její hledání bylo ovšem naprosto neúspěšné a ona nezjistila zhola nic nového.

Na obědě seděla s pohledem upřeným do země a přehrabovala se v jídle. Dohromady snědla sotva jediné sousto, ale nechtěla vypadat podezřele. Nenápadně bleskla pohledem k učitelskému stolu. Seděl u něho s hrnkem kávy a hleděl na ní. Na malou vteřinku se jejich pohledy setkaly, než rychle odklonila zrak. Snažila se potlačit mráz, který jí při tom pohledu přejel po zádech. Zamyšlená hluboko ve vlastních vzpomínkách ji vyrušil hlas.

"Hermiono?" oslovil ji jemný, sladký hlas. Zamrkala a vylekaně zvedla oči.

"Lenko!" oslovila dívku s nuceným úsměvem. "Promiň, neviděla jsem tě."

"Jsi v pořádku? Vypadáš unaveně." přisedla si a zkoumala ji pozorným pohledem. Lenka viděla mnohé, bylo by zbytečné lhát.

"Poslední dobou toho bylo hodně." vydechla unaveně. Lenka chápavě pokývala.

"Kdybys chtěla společnost, ráda si s tebou po obědě zajdu na máslový ležák." pravila se zasněným úsměvem.

"Popravdě jsem se tam chtěla vydat sama, ale budu moc ráda, když se přidáš." usmála se upřímně. Skutečně vítala možnost odreagovat se rozhovorem.

Odpoledne v Prasinkách příjemně uteklo a Hermiona se cítila mnohem lépe. Lenka byla výborným posluchačem a ještě lepším rádcem. Nepotřebovala totiž znát detaily, aby pronášel věty, které dotyčný potřeboval slyšet. Nebyla příliš oblíbená a Hermiona nechápala proč. Byla sice malinko vyšinutá, ale jinak nebylo hodnějšího a citlivějšího člověka. Jelikož i Lenka zůstala o vánočních prázdninách ve škole sama, domluvili se, že zbylé dny stráví spolu. Lenka tvrdila, že si potřebuje v knihovně dodělat esej, ale Hermiona měla podezření, že souhlasila jen proto, aby Hermioně vyhověla.

Při odpoledním příchodu se se Severusem minula a byla za to upřímně vděčná. Okamžitě zapadla do ložnice, odhodlaná už nikdy nevystrčit nos. Bývala by se s prací ráda usadila v blízkosti uklidňujících plamenů, ovšem daň by byla příliš vysoká. Odmítala trávit večer v jeho společnosti.

Severus mezitím u krbu předstíral četbu hluboko do noci. Ke svému překvapení napjatě čekal a doufal, že přijde. Odbila půlnoc a on zjistil, že ho pohltilo zklamání. Skutečně doufal, že přijde. Doufal, že mu dá možnost to všechno vysvětlit. Býval by se možná i omluvil... Ovšem ona nepřišla.

V mysli se mu rodila myšlenka, že možná přišel o víc, než jen o vzpomínku Lilly. Možná přišel o něco, co nikdy netušil, že získal. Chyběla mu, skutečně mu chyběla. Její přítomnost, to jak zaujatě hleděla do stránek knih i to, jak se jí při tom mezi obočím tvořila droboučká vráska. Chyběly mu její průpovídky i diskuze dlouho do noci.

V naprostém úděsu si uvědomil, že se do ní, s výmluvou jakýchsi dávných vzpomínek naprosto zamiloval.

Nebyla to Lilly. Celou tu dlouhou dobu to byla Hermiona Grangerová, dívka, která si získala kromě jeho uznání i jeho srdce. 

~

Hermiona se vzbudila ještě unavenější než šla spát. Bylo velice brzy a tak si troufala doufat, že se stihne připravit a odejít, ještě než Severus vstane. Rychle se nalíčila, aby skryla unavené kruhy pod očima a navlékla se do prvního oblečení, které našla.

Po špičkách vyšla ze svého pokoje ve snaze ukrýt se v koupelně, ale neměla štěstí. Ve chvíli kdy prošla dveřmi, málem do něho narazila. Procházel místností naprosto upravený, jakoby vůbec nešel spát. Jakmile ji spatřil v obličeji se mu mihlo několik emocí.

"Měli bychom si promluvit." pozdravil ji tichým a pevným hlasem.

"Nemyslím si." odpověděla rychle a chladně.

"To mě budete až do konce svého studia ignorovat?" pozvedl obočí nad jejím paličatým vzdorem.

"Ne tak docela, pořád potřebuji vaši pomoc, abych se zbavila toho znamení a mohla jednou pro vždy zmizet." odpověděla se vztekem v očích. Rázným krokem se ho snažila minout, ale on ji popadl za loket.

"Omlouvám se." řekl prostým, snad i upřímným hlasem. Omluva toho ovšem moc neměnila.

"Ublížil jste mi." konstatovala zřejmé pevným hlasem. "Víc než, si myslíte."

Severus mlčel a naslouchal jejím slovům, která ho bodala jako stříbrná dýka.

"Já vím." pronesl tiše, když nevěděl co jiného říct. "Hermiono, věř mi, že to pro mě není snadné."

"Tak pro vás to není snadné?" neudržela masku klidu. "Bylo tohle někdy o něčem jiném než o vás? Uvědomujete si, jaké je to pro mně?"

Tiše ji sledoval a hluboko uvnitř cítil, jak moc byla její slova pravdivá.

"Co po mně chcete?" zašeptala zlomeně po chvíli ticha.

"Chci si promluvit. Otevřeně, bez předsudků. Potřebuji, abys mi dala šanci to vysvětlit." překonával dál sám sebe.

"Nemáme o čem mluvit. Já nikdy nebudu tím, co chcete." odpověděla a nedokázala udržet slzu, která se jí kutálela po tváři.

"To není pravda." jeho slova pro ni zněla jako rajská hudba. Hadí zpěv, kterému nemohla věřit, ne znovu.

"Skutečně? Podívejte se mi do očí a řekněte, že jí ve mně nevidíte." zasyčela proti jeho tváři.

"Nevidím." vydechl a myslel to naprosto upřímně.

"Jenomže já vám nevěřím." zašeptala, vysmýkla se z jeho sevření a zmizela v koupelně.