I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

30

Když mi v osm zazvonil budík, musela jsem se nutit vstávat. William spal, ruce měl obmotané kolem mého pasu a těžkou hlavu položenou na mém hrudníku. Pohladila jsem ho po čele a odhrnula mu vlasy stranou. Jemně jsem přejela konečkem prstu po jeho obočí a následně po strništi. Zachvěl víčky rozespale, ale neotevřel je.

„Copak to děláš?" Zachraptěl rozespale a dál mě objímal. „Nic. Promiň," zastyděla jsem se nad myšlenkou, že jsem ho probudila a ruku odtáhla dál.

„Pokračuj," zabručel jemněji a sevření ještě prohloubil.

„Musím vstávat," zašeptala jsem mu do vlasů a políbila ho na čelo. „Ještě ne," zachraptěl a odmítal mě pustit. „Ty ještě spinkej," pronesla jsem a jemně ho ze sebe setřásla. William se mlčky otočil na bok zády ke mně a spal dál.

Oblékla jsem se do džín a smetanového svetru. Máma mi včera neřekla, v kolik hodin bude chtít vyrazit a pak jsem prospala šanci se jí na to zeptat, tak jsem se vydala dolů zjistit, kdo je ranní ptáče. Když jsem si tiše vařila kávu, po celém domě se zhostilo nepříjemné ticho. Všichni zřejmě ještě spali. Nalila jsem si horký nápoj do hrníčku a zády se opřela o mramorovanou kuchyňskou linku. Ulevilo se mi, když do místnosti konečně po deseti minutách dorazila máma. „Dobré ráno," pozdravila jsem ji úsměvně. „Dobré i tobě zlatíčko," pronesla ke mně úsměvně. Dlouhé blonďaté vlasy měla podobně jako já, sčesané do nízko posazeného drdolu, na sobě měla nádherné černé kalhoty a červený dlouhý svetr s rolákem.

„Doufala jsem, že už budeš vzhůru. Chtěla jsem tě nechat včera se pořádně prospat." Usmála se na mě. „Až budeš chtít vyrazit, jsem připravená."

Naposledy jsem se napila z hrnku horké kávy a odložila prázdný hrníček do dřezu. Popadla jsem kabelku a vyšla za mámou zadními dveřmi.

Zatímco mi mamka předváděla své nádherné svatební šaty – dlouhé až ke kotníkům, lehce více na tělo, čistě bílé, výstřižek ve tvaru „V" stoupající od kotníku jedné nohy až ke stehnu – mi přišla zpráva od Williama.

WILLIAM: MUSÍM SI ZAJÍT NĚCO VYŘEŠIT DOKUD JSME V ANGLII. UŽIJTE SI TO. DO OBĚDA BUDU ZPĚT.

Lehce zmateně jsem si přečetla jeho zprávu dvakrát. Nenapadlo mě vůbec, že si zde bude muset něco řešit, ale přeci jenom je rozený Angličan na rozdíl ode mě. Snad se neděje nic hrozného, pomyslela jsem si. Nesmyslně ustarané myšlenky jsem vypudila z hlavy, když mi máma předváděla i nádherně bílé i když na můj vkus příliš vysoké boty na podpatku.

„Nádherné," pronesla jsem s úsměvem k mamce a telefon odložila zpět do kabelky vedle mě na lavičce v obchodě. Mamce zářily oči nadšením a celý sálala štěstím, přála jsem ji to jako nikdy v životě. Zasloužila si být konečně znovu šťastná. Po poslední zkoušce šatů, které si nakonec vybrala a vzala s sebou ve vaku jsme se vydali na manikúru. Máma mě přemlouvala, ať zkusím vyzývavější odstíny, než je bílá či sametová, ale mě se samotová prostě zamlouvala. Máma si nechala udělat zářivě bílé nehty, přeci jenom si ji nedokážu představit jako nevěstu v bílém a k tomu krvavě rudé nehty či svítivě sluníčkově žluté. K mamce domů jsme se vrátily přesně v poledne.

Zatímco máma připravovala oběd tak jsem se rozhodla Williamovi napsat: CHYBÍŠ MI. Jednoduché a stručné. Doufala jsem, že ho to trkne a třeba odepíše něco ve stylu „Ty mě taky. Za chvíli dorazím," nebo „Jsem na cestě zlato," ale nic. Žádná odpověď. Nechtělo se mi mu vypisovat, že jsme již zpět u mamky, protože to, co řekneme vždycky platí, ale mohl se taky trochu zajímat víc. Nakonec mě mé myšlenky donutily napsat, že jsme již dorazily a rovnou se ho zeptat, jak to jde. Připadala jsem si jako totální stíhačka, jenže jsem měla o něj starost. Vždycky jsme si psali, jenže tentokrát nic.

Když jsem seděla v kuchyni s mamkou u jídla rýpala jsem se v tom. Čekala jsem na Williama, abychom se mohli najíst společně, ale nikde nebyl. Když jsem mu napsala, jak na tom je ani neodepsal. Nezvedal mi telefon. Začala jsem mít lehké obavy, aby se mu nic nestalo nikde.

„Tobě nechutná?" Zadivila se mamka při pohledu na mě. Obočí měla lehce zamračené a čelo svraštěné. „Ale chutná," ujistila jsem ji a lehce si frustrovaně povzdechla. „Co se děje zlatíčko?" Pohladila mě jemně po paži. „Nic," zalhala jsem a nabrala na lžičku sousto brambor s rýží. Doufala jsem, že to přejde a nebude se vyptávat. Spletla jsem se.

„Na to tě znám až moc dobře. Mluv."

„Mrzí mě, že jsem nestihla toho tvého amanta." Lhala jsem jako o život. Bylo mi trapné rozebírat pravý důvod mého trápení. Ani netuším, proč jsem užila slovo „amant", znělo docela urážlivě, i když tak myšleno nebylo.

„Uvidíš ho večer. Ale to není to, co tě přesně trápí viď?" Na tváři se ji objevil ustaraný výraz.

Nechápala jsem, jak mě vždycky dokázala prokouknout. Uměla ve mně číst jako v otevřené knize, což jsem častokrát ani já sama nezvládla. Občas jsem se ani já v sobě a svých pocitech či myšlenkách nevyznala. Jenže to ona dokázala perfektně. Hlasitě jsem si povzdechla a vzdala protesty a mlčení. „Dobrá," vydechla jsem a zamnula si zátylek. „William mi psal, když jsme byly na zkoušce šatů, že si musí zajít něco vyřídit, ale ještě se mi neozval."

Mámě na tváři z ustaraného výrazu vzplynul lehký pošklebek. „Zlatíčko," usmála se na mě. „Tak se asi jen zdržel někde nebo šel s kluky na hokej." Lehce jsem nadzvedla obočí. „Hokej?" Máma souhlasně přikývla a dodala: „Ano."

„Jak víš, že šly na hokej?" Vyhrkla jsem zmateně.

„Včera jsme se o tom bavily s kluky, když jsi spala." Zasmála se lehce. Já idiot. Imaginárně jsem se uhodila dlaní do čela. Když měla mamka něco v plánu pro mě, tak mi mohlo být jasné, že i kluci budou mít své plány. Ale proč by mi psal, že má nějakou práci? Jít s nimi na hokej není přeci žádná práce. Bylo mi to celkově nějaké divné, ale nechala jsem se ve finále uklidnit mamky slovy. Třeba měla pravdu.

Třeba jsem jen paranoidní.