I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

Prolog

PŘED 3 LETY

William:

Je to už 14 dnů co mě opustila. Zasraných 14 dnů a ta bolest neustala. Když mi zavolala, zhroutil se mi celý svět. Rozbrečel jsem se a brečel a brečel jako malý dítě, dokud jsem nemohl popadnout dech. Můj dech se vytratil společně s ní. Proč jsem brečel? Protože jsem si za to všechno mohl sám. Odehnal jsem ji od sebe. Zničilo mě to. Jenže v hloubi duše, i když jsem si to nechtěl přiznat v žádném případě, jsem ji miloval. Byl jsem paličatý a tvrdohlavý. Nemohl jsem to vyslovit, tak jsem to raději popřel. Musel jsem ji nechat odejít. S ní i společně můj celý svět. Ubližoval jsem ji akorát. Nebyl jsem pro ni dost dobrý. Muselo se to stát, muselo to tak být. Nedokázal jsem být pro ni lepší. Nedal bych ji nic z toho, co si zasloužila. Zasloužila si celý svět. Akorát bych ji zničil stejně jako můj otec zničil mou matku. Emily má ještě šanci na lepší život. Já už nikoli.

Teď tu akorát nehybně sedím na posraný stoličce před posraným krbem v otcově domě a sleduji oheň, který za sklem plane vzhůru přede mnou. Nejraději bych do něj strčil ruku ve snaze, že fyzická bolest by přehlušila tu psychickou. Jenže tu bolest, kterou cítím u srdce nedokáže nic zahnat. Potáhne se semnou až do konce života. Zasloužím si to. Nedokážu na Emily přestat myslet.

V jedné ruce držím napůl vypitou whiskey, kterou zapíjím žal a v druhé křečovitě svírám telefon s jejíma fotografiemi, které jsem tajně vyfotil. Mělo by mi být útěchou, že ode mě utekla, aby měla lepší život, ale není. Zatraceně to bolí.

Když jsem ji řekl, že ji nemiluji, viděl jsem, jak se její srdce rozlétlo na miliony kousků. V momentě, kdy se mi slova vydrala na povrch z úst jsem se nesnášel. Litoval jsem toho. Nemohl jsem jinak – již před lety jsem se zapřísáhl, že se lásky vzdám, a tak jsem udělal. Lásku jsem zavrhnul. Byl jsem příliš velký sobec, abych si přiznal, že je pro mě vším. Bál jsem se toho, ve mě vyvolávala - ty city, tu lásku, ten chtíč. S ní nikdy nešlo pouze o sex. Změnila mě od prvního dne, kdy jsme se setkali u ohniště. Byla tak nevinná a plná naděje. Na každého se hned usmívala. Šlo dokonce vidět, že v životě neochutnala alkohol. Byla stydlivá a lehce nervózní. Charlotte mi tu noc dala pěkně vyžrat to, že jsem ji podal svůj kelímek, který přeci nikdy nikomu nedám - ani Charlotte.

Ale s Charlotte jsme si jen užívali, šlo o sex - o únik z ohavné reality pro nás oba – hlavně o únik z minulosti. Jediné, co mi vždy šlo již od útlého věku byl vztek a pak sex - sex byl pro mě únikem od toho zasraného vzteku, který jsem měl na celý zasraný svět a hlavně na otce za to, co provedl. Všechny jsem obviňoval z mé bolesti, jenže tentokrát to je jiné. Tentokrát obviňuji pouze sám sebe, že jsem ztratil to jediné, co ze mě ten vztek dostalo. Přísahal jsem si již před 4 lety, že se už nikdy nezamiluju. Ale ona mě donutila vnímat, milovat a cítit. To mě děsilo nejvíc.

Nyní jsem přišel o lásku, kterou jsem si nikdy nezasloužil. Kdybych byl postavou nějakého debilního románu či jakékoliv jiné knihy, byl bych padouch. Prvotřídní kretén.

Dal jsem si další tři loky té zasrané předražené whiskey. Cítím, jak její palčivá chuť prochází mým krkem až do celého mého těla. Krk mám v plamenech. Vítaná bolest. V očích zadržuji palčivé slzy, jenž se snaží prodrat na mou tvář. Nedovolím jim to, tentokrát ne.

Pohled jsem přišpendlil na poloprázdnou lahev a mrsknul s ní o zeď vedle krbu. Sklo se tříštilo a dopadalo na zem. Vstal jsem ze židle a mlátil s ní o ten debilní kamenný krb. I když zrovna zničím celý barák, tu bolest to nezažene. Alespoň dám průchod vzteku, který na sebe každičkou vteřinu mám. Telefon jsem hodil proti zdi a rozdupal ho na milion kousíčků.

Tohle je mé vlastní nekonečné peklo - peklo jenž si zasloužím za všechno, co jsem kdy provedl.