I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

37

SOUČASNOST

WILLIAM

Emilyin hlas zněl slabě a ochraptěle. „Jsi v pohodě?"

„Nevím." Měl jsem sto chutí ji říct, ať po svatbě její vlastní mámy se vrátí zpět domů do Ameriky, že tady nemá co dělat, že zde ji nečeká nic dobrého. Chtěl bych ji říct, ať odejde odsud, co nejdál.

Sama.

Beze mě.

Semnou by ji nečekalo nic dobrého.

Nechtěl jsem ji zatáhnout do žádných sraček, který se týkají mé minulosti, jenže se tak trochu již stalo. Zatáhl jsem ji do části mé bídné minulosti a nechci ji tahat do nejspíš ještě horší budoucnosti. Jenže mé sobecké já ji odmítá pustit, nechat ji jít. Nechci, aby semnou byla jako ptáček zavřený v kleci, který nemůže vzlétnout, jenže tak to zřejmě je. Jenže, když bych ji znovu nechal odejít, nezvládl bych to – ožral bych se až do rána, chlastal bych nejspíš každý den. Stala by se ze mě opět troska.

V puse jsem ucítil pachuť zvratků, alkoholu, cigaret. Pálilo mě z toho šíleně v krku. Sotva se mě její jemná ruka dotkla, ucuknul jsem. Nedokázal jsem se ji ani podívat pořádně do očí. Styděl jsem se sám za sebe, za svou rodinu, za svou minulost. Hlavně za své chování – určitě jsem to všechno nějak zase posral. Měl jsme šílené výpadky, co se týkalo předchozí noci. Pamatoval jsem si, že mě neustále bombardoval Sebastian ve zprávách, až jsem se naštval a dojel za ním k Trevorovi. Odmítal jsem poslouchat jakékoli sračky, které mi chtěl nakecat ohledně otce.

Dle bolesti a nateklosti kloubů na dlaních a zbytků krve jsem se zřejmě porval. Rty jsem měl celé suché a popraskané. Hlava mi šíleně třeštila, když jsem se lehce dotkl své tváře bolelo to. Zahleděl jsem se do bočního zrcátka a spatřil ten barevný flek na mém obličeji - pomalu se zbarvoval z fialové barvy do lehce nazelenalé.

„Kde vůbec jsme?" Zeptal jsem se tichým hlasem s pohledem upřeným před nás na silnici. Vůbec mi nedošlo, že jsme někde na cestě, že Emily celou tu dobu řídí. „Musí být šíleně unavená," pomyslel jsem si. Koutkem oka jsem se na ni zadíval – vlasy měla lehce rozcuchané, pod očima šíleně velké kruh, pleť lehce pobledlou, ruce roztřesené a oči lehce přivřené.

„To netuším," zasýpala tiše skrz ošklivý kašel. Připravil jsem ji o hlasivky.

Když se na mě pokusila letmo zadívat uhnul jsem pohledem a zíral ven z okénka. Z každé strany nás obklopovaly vysoké jehličnaté stromy. Před námi ani za námi nebylo ani jedno auto. „Kde máš telefon?" Zeptal jsem se ji okamžitě, svůj jsem nemohl nikde nahmatat po kapsách. „Vybitý," odpověděla tišeji a soustředila se na cestu před námi. „Zastav tamhle," vyzval jsem ji, když jsem se všiml malého plácku před námi. Emily mě bez jakékoliv námitky uposlechla.

Když jsme zastavily na kraji vystoupil jsem z auta a hledal svůj telefon. V kalhotách nebyl, v černé mikině, kterou jsem měl na sobě také ne. Sakra, musím si koupit nový. „Jak je tobě?" Zeptal jsem se Emily a posadil se vedle ní zpět do auta. Mlčela a křečovitě svírala volant až ji zbělaly klouby.

„Jak myslíš asi?" Odpověděla na mou otázku ironickou otázkou. Byla lehce rozčílená a já se jí vůbec nedivil, zřejmě jsem to hodně posral. Oči měla prázdné a bez života. Vypadala tak bezbranná, úplně ztracená.

„Omlouvám se," pronesl jsem tichým hlasem. Chtěl jsem se omluvit za všechno, co jsem ji kdy způsobil, dokonce za to, že mě, kdy poznala. Kdyby mě nepoznala a já si ji nevšímal, všechno by bylo pro ni normální. Měla by se dobře, byla by šťastná – touhle dobou by nejspíš měla úspěšného bohatého manžela a dvě nádherné děti nejspíš dcerky, které by měly nádherné oči i vlasy jako ona. Nesnášel jsem se za to, co jsem ji předtím provedl. A teď se nesnáším za to, že ji opět ubližuji. Naše pohledy se setkaly. Oči jí nezářily jako vždycky, chyběla v nich ta její dokonalá jiskra ba naopak byly celé unavené a zklamané. Zklamané mnou, zklamal jsem ji, ublížil jsem ji. Celé jsem to opět posral.

Odpusť mi to, Emily.