I WANNA BE YOURS 2 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

40

SOUČASNOST

EMILY

„Za pár hodin se vdáváš," vypískla nadšeně jedna z matky družiček. Máma celá zářila a všichni byly nadšení až na mě. Nedokázala jsem mít z ní takovou radost, jakou bych si přála. Nedokázala jsem přemýšlet nad jejím štěstím, když jsem to své ztratila. Ztratila jsem Williama, tentokrát nejspíš nadobro. V hlavě jsem měla jen jeho a v srdci prázdnotu, kterou tam zanechal. Vlasy jsem si natočila do malých kudrlinek a hodila je volně přes ramena. Na oči jsem si nanesla trochu řasenky. Naposledy jsem se prohlédla v zrcadle – kruhy pod očima ze včerejší noci jsem schovala makeupem. Uhladila jsem si družičkovské šaty, které mi zrovna moc neseděly. Nahodila jsem falešný úsměv a vyšla z koupelny ven.

„Tady ji máme," ozvala se zamnou nadšeně mamka. „Připravená?"

„To bych se měla spíše ptát já," pronesla jsem s co nejpřívětivějším tónem hlasu. „Všechno v pořádku?" Zeptala se mě. Snad mě neprokoukla. „Ale ano." Pronesla jsem s lehkým úsměvem a prohlédla si ji. Vlasy měla nádherně spletené do copánků, které měla připevněné k hlavě, aby nepadaly dolů. Ve vlasech měla bílé květinky zapletené. Na obličeji měla světlý lehký makeup a na sobě svatební šaty. Vypadala jako víla nebo spíše jako princezna. „Jsi nádherná," objala jsem ji kolem krku.

Již od útlého věku jsem si představovala, jaká bych byla nevěsta já. Jenže to se zřejmě nikdy nestane. To bych nejprve musela najít někoho, kdo by semnou chtěl být. Upřímně být a ne, jen mi ubližovat. Už žádné lži ani trápení.

„Za chvíli se uvidíme," rozloučila se semnou mamka a šla se připravit na obřad. Hudba začala hrát. Já se postavila do řady družiček i když jsem věděla, že jediná půjdu bez doprovodu k oltáři. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Když na mě přišla řada zjevil se tam. Byl tam i když jsem nechápala proč. Chce snad zničit ten jediný dobrý den, co je před námi? Chce pokazit svatbu mé matky?

Došla jsem k Williamovi, ale jeho nastaveného ramene jsem se nechytla. Ruce jsem nechala u těla svírající maličkatou bílou květinu z růží a mlčky šla vedle něj. Z židlí kolem na nás všichni koukali s úsměvy na tváři. Nikdo z těch blbců netušil, kdo je on ani pomalu, kdo jsem já. Polovinu těch lidí jsem ani neznala. Ale jejich usměvavé tváře plné radosti mě rozčilovaly.

„Emily?" Oslovil mě tiše William kráčející vedle mě uličkou. „Teď ne," procedila jsem tiše skrz zaťaté zuby. Nedovolím mu, aby zničil tento den. Dnes ne.

„Omlouvám se," pronesl tichým upřímným hlasem. „Řekla jsem, že teď ne." Odsekla jsem a zřejmě to zabralo. Nebyla jsem zrovna zvědavá na jeho omluvy či obhajobu nebo lži. Takže jsem byla ráda, že nekazil tuto chvilku slávy, která patřila mamce a jejímu nastávajícímu.

Po nádherném uslzeném obřadu se všichni usadily ke stolům. K mému neštěstí jsem měla místo vedle Williama, jenže i tak jsem se ho nevšímala a odmítala, jakkoliv reagovat. Na stehně jsem ucítila teplo jeho dlaně. Cítila jsem, jak na mě hleděl, ale odmítala jsem se na něj podívat. „Omluvte mě na chvilku." Pronesla jsem ke stolu, kde si mě stejně nikdo nevšímal a odešla na toalety. Musela jsem si opláchnout obličej a uklidnit se. „Bude to v pohodě," uklidňovala jsem se tiše před zrcadlem. Když jsem vyšla zpět na chodbu někdo mě chytl za zápěstí. Otočila jsem se a byl to on. William.

„Chyběla si mi. Pořád mi chybíš i teď." Pronesl tiše William se zklamáním v očích. Mlčela jsem. „Nejsi to ty, nejsi taková, jakou tě znám."

„Chybí mi tvé usměvavé já, tvé pravé já, které bylo věčně na mě naštvané kvůli blbostem. Jak si vždy svraštila čelo a zamračila se na mě, když jsem pronesl nějakou hovadinu. Teď tu jen sedíš a mlčíš. To nejsi ty," pronesl mírně chladným tónem hlasu.

To mi snad dává za vinu to, co mi provedl? Ten včerejší den mě zlomil. Po tom zjištění jsem se nedokázala normálně usmívat, jediné, na co jsem se zmohla byl falešný úsměv. Neměla jsem již z ničeho radost. Před mamkou jsem vše zatloukala, ona ani netuší, že jsme se asi rozešli. Sice jsme si to neřekli oficiálně, ale tohle jako rozchod beru ne? Nevěra bývá častým důvodem k rozchodu.

Neměla jsem sílu na jediné slovo. Chtěla jsem se slovně bránit, ale nešlo to.

„Řekni něco, prosím." Špitl tiše a pohled sklopil k rukám. „Vím, že jsem vše posral." Pronesl tiše, možná až moc tiše se snahou, abych to neslyšela. Jenže jsem to slyšela, ale rozhodla se neodpovídat. Měl pravdu. Líbal se s tou courou. Možná s ní nespal, ale líbal se s ní nebo alespoň ona jeho a on to dovolil. Tvrdil mi, jak mu na mě záleží, ale i přesto to udělal. Dovolil jí to. Tohle se nedalo přehlédnout, natož odpustit. Nic jsem stále neříkala.

„Mrzí mě jen pomyšlení, že si myslíš, že jsem s ní cokoli měl. Fuj. Je mi z té myšlenky špatně."

To mě taky Williame. To mě taky.

William pokračoval: „Jak bych mohl jen pomyslet na jinou holku, když mám tebe. Jsi nádherná, dokonalá, skvělá. Kdybych chtěl, tak bych ji mohl vojet to ano. Mé staré já by to nejspíš i udělalo, jenže já nechtěl."

Jeho slova jsem vnímala tak na půl. Připadalo mi, že mě chce jen obalamutit, abych mu odpustila. Viděla jsem, co jsem viděla. Mé myšlenky mu odmítaly ustoupit. „Viděla jsem, co jsem viděla." Procedila jsem skrz zuby. A pokrčila rameny v důraz nezájmu.

„Jsi odtažitá, jsi vůči mně chladná." To spíše konstatoval, než vysvětloval. Byla jsem taková, přesně taková, jakou ze mě udělal.

„Nechám tě být, pokud si to přeješ. A víš důvod, proč tě nechám být? Protože mi více záleží na tvých citech než na mých." Do očí se mu nahrnuly slzy. Hlas se mu třásl. „Miluji tě. Nikdy jsem nikoho nemilovat tak moc, jako tebe. A nikdy nikomu nedovolím, aby ti ublížil."

William bez jediného dalšího slova vstal. Naposledy se na mě ublíženě podíval a dodal: „Vím, že má slova již nic nezmění, ale nic jsem s ní opravdu neměl. A když mě políbila na krk tak jsem ji zahodil stranou a pozvracel ji tričko." Z oka mu utekla jedna slza, která se mu kutálela po tváři až na kraj brady.

Poslední slovo mě vcelku dostalo. Mohla to být skutečně pravda? Ohodil ji pryč a vyzvracel se na ni? Proto měla tu pánskou mikinu?

„Nechci ti ubližovat," zašeptal tiše a hlas se mu uprostřed věty zlomil. „I když to dělám neustále."

Pohled jsem sklopila k bílým balerínám, které mi drtily prsty. William s hlasitým povzdechnutím odešel z chodby a zamířil ven. Nevrátil se zpět ke stolu, prostě odešel. Vydala jsem se hned za ním.

„Počkej," křikla jsem, když jsem ho spatřila stát opřeného o jeden sloup na verandě.

William se mlčky na mě otočil. Oči měl celé skleněné a na tváři se mu kutálela jedna slza.

„Ty jsi ji vážně pozvracel?" Musela jsem se tiše zasmát. Ta představa mi dělala dobře, zatraceně dobře. „Ano," usmál se lehce. Zřejmě si všiml lehkého pobavení v mém hlase. „Nic jsem s ní neměl. Přísahám." Pronesl překvapivě sebejistě. „Byl jsem za Trevorem vše zjistit, protože jsem měl vokno. Skoro nic jsem si nepamatoval."

Přemítala jsem, zda mu mám věřit či nikoli. Hodně mi to ublížilo a věděla jsem, že mu nemohu jen tak odpustit. Ale jeho slova mě trochu uklidnila. Mlčky mě pozoroval.

„Nikdy bych se na žádnou jinou nepodíval natož na ni myslel či cokoli s ní měl. Podívej se na sebe – jsi překrásná, chytrá, úžasná. Jsi pro mě vším, jsi celý můj svět."

Mlčky jsem k němu pomalu přistoupila a opřela si tvář o jeho rameno. Potřebovala jsem to. A zřejmě on taky dle hlasitého vydechnutí úlevou. Jeho slova zněla tak upřímně a zároveň lehce frustrovaně. Netušila jsem, zda mě obměkčila jeho slova či jeho přítomnost nebo jeho slzy – to že se nebál mi dokázat, co si opravdu myslí, jak trpí. Po jeho boku jsem se cítila konečně svá. Cítila jsem se v bezpečí.