Planoucí jiskra

Kapitola 2. - Bohyně

Mívala jsem sny.

Často jen útržky. Avšak jsem tušila, že nepatřily mě. Byly to pozůstatky vzpomínek.

Tentokrát se mi však poprvé zdálo o něčem jiném než o královstvích. Ještě stále jsem živě cítila doteky deště i něžnosti, které měly zůstat utajeny. Věděla jsem, že mi je Srdce živlů neukazovalo náhodou.

Všechno, co Srdce živlů dělalo mělo nějaký význam.

Stála jsem pod krásnou velkou rozkvetlou vrbou, jejíž větve mi z poloviny halily výhled do královské zahrady a přemýšlela nad osudem, který mi byl vtisknut. Při útěku z Černého lesa mě pohltila temnota, a já si nepamatovala cestu, jak jsem se dostala do Jarního království. Moje tělo se nedokázalo se Srdcem vypořádat další dva dny. Spala jsem, snila, přetrvávala v mrákotách dlouhé hodiny, a když jsem se probudila...

Opět v jiném království. Jiném domově.

Chvíli jsem měla pocit, že se minulost opakuje. Leyla seděla u mé postele a Thomas mě chodil stále kontrolovat. Až výhled do rozkvetlé zahrady a sluneční paprsky halící mou kůži mi potvrdily mé obavy.

Že jsem procitla z hrozného snu do ještě horší reality.

Teplý jarní vánek mě polechtal na kůži, jako kdyby mě zdravil a projevoval mi svou náklonost. Větve vrby se kolem mě stočily tak, aby mě celou zahalily a nikdo mě nemohl rušit. Tráva pod mými nohami byla tak měkoučká, že jsem si vyzula střevíce a stála pod vrbou bosá.

Všechny smysly se mi zaostřily. Každé slovo, pohyb, dotek, zvuk, všechno bylo pro mé tělo citlivější, věděla jsem, že bude ještě chvíli trvat, než se vzpamatuje ze změn, které se v něm právě děly.

Přiletěl ke mně ptáček, malý, barevný. Nakláněl hlavu a pozoroval mě černýma očima. Natáhla jsem k němu ruku, a když mi přeletěl na prst, usmála jsem se. Příroda mě považovala za jejich královnu.

To, co zažívali nositelé živlů země, vzduchu i vody najednou náleželo i mně. A já si na to nedokázala zvyknout.

Ptáčka jsem odehnala rychlým svěšením ruky, a když i vrba vycítila moji trpkost, rozestoupila své větve a ozářilo mě teplé slunce ze zahrady.

Jarní království jsem ve svých snech vídávala často. Avšak bylo úplně jiné než zem, kterou jsem se procházela nyní. Všechno bylo tak jiné. Dávné. Bolela mě z toho hlava. Všechny ty malé útržky minulosti, které mi Srdce předkládalo, jako kdybych byla žačka, která by všechno měla vědět...

Bylo toho tolik. A já měla celou věčnost.

Vystoupila jsem ze stínu vrby, která se se mnou očividně přestala bavit a nazula si zpátky střevíce. Jarní království nemělo s jarem nic společného. Nejspíš jsem čekala rozkvetlé zahrady a stále chladné počasí. No, rozkvetlého tu bylo dost, ale teplota vzduchu připomínala spíš léto. Odfrkla jsem si, že mi v mysli začaly nabíhat obrazy z historie, proč tomu tak bylo.

„Nepotřebuji všechno vysvětlovat!" Vydechla jsem naštvaně a podívala se na nebe, jako kdyby tam byl strůjce mého vědomí. Jenže ten byl ve mně.

Srdce živlů.

Po procitnutí z mého dvoudenního zimního spánku způsobeného totálním kolapsem mého těla z důvodu elementárního vetřelce jsem proklínala Mudrce z celého svého nesmrtelného srdce. Ne, momentálně jsem mu opravdu odpustit nedokázala. Navíc jsem tušila, že s úkolem, který mi dal taky zařídil, abych se Srdce nemohla zbavit při první příležitosti.

Sobeckého člověka, aby najednou člověk pohledal.

Ozvaly se za mnou kroky, ale já je ignorovala. Moje mysl byla vůbec často zaneprázdněná různými výjevy a myšlenkami, že už jsem chápala, proč se se Srdcem získá i nesmrtelnost. Protože toho bylo tolik, že za jeden lidský život se to nedalo strávit.