Planoucí jiskra

Kapitola 15. - Cena za nesmrtelnost

Srdce se mi snažilo něco sdělit. Převalovala jsem se v posteli, po čele mi stékal pot a vlasy se mi lepily ke krku. Před očima jsem měla přízraky. Kroužily v kruzích, jeden přes druhého, bytosti z jiných světů, které jsem na vlastní oči nikdy neviděla. Před očima se mi míhaly obrysy neznámých paláců, vladařů a jejich elementů, silnějších, než jakým vládci vládnou nyní. Jeden z nich poslal ohnivý plamen proti mně.

Leknutím jsem se posadila a zrychleně dýchala. Rozhlédla jsem se po pokoji, abych se ujistila, že to byl jen sen. Cítila jsem se až moc živě na to, abych znovu usnula a nechala si zdát všechny ty zlé sny nanovo.

Prohrábla jsem si vlasy a vydechla. Neprosila jsem se o sílu, která mi byla předána, ani o děsivé sny. Uvědomoval si Mudrc, čemu mě vystavoval, když mi Srdce předal? Jeho příběh mi byl stále nejasný. Prožívat jeho minulost s Annarou pro mě bylo těžší, než jsem myslela. Proč jen mi Annařina situace přišla stejně bezvýchodná, jako ta má? Taky jsem byla v náručí člověka a v hlavě myslela na jiného.

Ten polibek byl chyba, ale já nedokázala dělat, že se nestal.

Vstala jsem z postele a vyšla na chodbu. Šla jsem potemnělými chodbami k Julianově komnatě. Utekla jsem od něho jako zbabělec. Musela jsem s ním mluvit. Vyřešit naši situaci. To, co se stalo...

Jenže když jsem přišla před dveře jeho komnat a chtěla je otevřít, všimla jsem si, že jsou pootevřené a uvnitř jsou slyšet dva hlasy. Byla jsem až moc zaujatá ženským hlasem, který jsem zevnitř slyšela, než abych se otočila a odešla. Nakoukla jsem pootevřenými dveřmi dovnitř a uviděla Leylu, jak se sklání nad Julianem s mokrým hadrem, který mu s nelibostí pokládá za krk. Julian sykl a trhnul sebou.

„Neškubej sebou." Sykla na něj Leyla a obezřetně si ho změřila pohledem. Julian se na ni podíval se stejnou nelibostí.

„Měla jsem tě nechat na té zemi." Zamumlala Leyla. Julian se ušklíbl.

„Taky jsem překvapený, že jsi mě tam nenechala v bezvědomí."

O čem to mluvili? Jaké bezvědomí? Když jsem od něho utekla, vypadal v pořádku. To se za tu dobu, co jsem se snažila usnout stihl zranit?

„Nedivím se, že jsi ode mě čekal, že nemám srdce." Ucedila Leyla a začala něco míchat v misce. Julian si položil paži na čelo a shlédnul na Leylu.

„Pořád máš dostatek možností mě nechat umřít." Kývnul hlavou na misku. Leyla po něm šlehla pohledem.

„Jestli nepřestaneš mluvit, něco tam opravdu namíchám."

„Vzhledem k tvým neobvyklým léčebným metodám se bojím i toho, co už tam je."

Leyla naštvaně odložila misku a chtěla odejít, ale Julian ji chytl za ruku a zastavil ji.

„Omlouvám se." Řekl přidušeně. Leyla se na něj zašklebila. S nelibostí se opět posadila.

„Nečekám poděkování, že jsem tě našla ležet na zemi v bezvědomí a pomohla ti, ale výrazně by mi pomohlo, kdybys svou nelibost na tu chvíli držel za zuby." Řekla klidně a obsah, který míchala v misce začala nanášet na jeho paži.

Vidět je, jak spolu mluví a obezřetně si měří jeden druhého ve mně vyvolalo stud. Neměla bych tu být, neměla bych to vidět. Najednou mi náš polibek připadal tak vzdálený, a spíš než vinu jsem cítila stud. Protože jsem Juliana políbila, aniž bych k němu chovala milostné city. Vážila jsem si ho, důvěřovala mu, ale necítila jsem k němu lásku, jakou on ke mně. A vidět ho, jak se ho jiná žena dotýkala ve mně nevyvolávalo žádnou žárlivost, ba naopak, cítila jsem se, jako kdybych mu jeho polibky ukradla pro sebe, když by je mohl mít jiná.

„Potřebuju, aby sis sundal košili." Řekla Leyla a vytrhla mě z myšlenek. Julian zvedl obočí.

„Chci ti vyříznout drce z těla a vystavit si ho na zeď." Dodala Leyla. Julian se ironicky ušklíbl, ale zvedl se do sedu.

„Na co?" Zeptal se jen. Leyla ukázala na misku, ze které mu mazala zelenou pastu od dlaní až k loketní jamce na vnitřní straně paží.

„Potřebuju ti to namazat na hruď. Myslela jsem, že bys ocenil, kdybych vašemu princátku neušpinila košili. Je to výtěžek ze Zeminky, jsi nositelem živlu země, takže by z ní tvoje tělo mělo přirozeně načerpat sílu." Podívala se na něj a Julian ji chvilku pozoroval, než si začal rozepínat košili.

Musela jsem uznat, že Julian se neměl za co stydět. Z jeho těla by nejedna dívka omdlela a já měla být poctěna, že to tělo mohlo být moje. Že já jsem se ho mohla dotýkat. Jenže místo toho, abych se tím pohledem kochala, zaměřila jsem se na Leylu. Věděla jsem, že v Černém lese v pevnosti léčila zohavená těla svých bratrů po tom, co je Annara potrestala, přesto jsem si všimla, jak nervózně polkla a zrůžověly ji tváře, když si Julian košili sundal, a ona nanesla první proužek pasty na jeho hruď.

„Bude se to dít pokaždé, co se Lauren dotknu?" zeptal se Julian Leyla. Ta k němu vzhlédla. Chvilku mlčela.

Zpozornila jsem. O čem to mluvili?

„Nemůže z tebe odčerpat sílu pouhým dotekem. Musí se napojit na tvůj živel." Odpověděla mu. Julian se trhavě nadechl, když na něj Leyla opět natřela pastu.

„Jak se na něj dokáže napojit?" Zajímal se Julian. Leyle bylo povídání s ním proti srsti, anebo to bylo kvůli otázkám, na které se ptal. Chvilku si rozmýšlela odpověď, pro mě to byly hodiny, než promluvila.

„Jiným druhem doteku." Pokrčila ramena. Julian ji chytl za ruku, kterou držela na jeho hrudi. Překvapeně k němu vzhlédla.

„Dokážeš se napojit na můj živel teď? Oba máme živel země." Řekl potichu.

„Cítím, jak ti koluje v žilách, ale nedokážu se na něj napojit, tak, jako Lauren. To dokáže jen Srdce živlů. A potřebuješ k tomu víc než jen pouhý dotek." Odpověděla mu.

„Jaký dotek?" Julian opatrně pustil její ruku, aby mohla pokračovat.

„Ránu v kůži, ze které by se mohla dostat do tvého těla a tvou moc odčerpat, nebo...polibek."

Odtrhla jsem se od dveří. Už jsem slyšela dost. Rozeběhla jsem se zpět od mého pokoje. V hlavě mi vířily myšlenky.

Takže jsem za jeho bezvědomí mohla já? Tím, že jsem ho políbila jsem z něho odčerpala jeho živel a oslabila ho? Proto jsem se cítila tak živá a příval jeho živlu se dostal do Srdce a to vyvolalo chaotické sny a bytosti? Udýchaně jsem doběhla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Okno jsem otevřela dokořán.

Nadechla jsem se jednou, dvakrát, třikrát...

Svým polibkem jsem ho poslala do bezvědomí. Ohrozila jsem ho. Vzala jsem si jeho živel.

U živlů.

V mysli se mi vybavily rozhovory Annara a Mudrce. Kolikrát mu říkala, nebo si pomyslela, jak mladě opět vypadá? Kolik síly v sobě má? Vybavila jsem si Mudrcova slova, když říkal, že na útěk z Podzimního království je moc slabý. Znamenalo to tohle?

Takhle si Mudrc udržoval svůj život? Musel z někoho odčerpávat jeho moc?

Ta představa mě vyděsila. Nesmrtelnost přeci jen nebyla samozřejmostí. A cena za ní byla vysoká.

Napojení skrz polibek nebo ránu v kůži. Začínala jsem pochybovat, že by Mudrc líbal tolik lidí. Zamrazilo mě.

Kolika lidem musel Mudrc ublížit, aby zůstal mladý a silný? Poskytli mu svou moc dobrovolně? A co bylo horší, s elementem se nerodili všichni lidé. Ale jen ti ze šlechtických rodů, potomci králů a královen, kteří byli s touto zemí spjati.

Kolika urozeným lidem musel ublížit? Nebo hůř, zabít?

Zrychlil se mi dech. Chytla jsem se za srdce. To uvědomění mnou projelo jako ostří. Znamenalo to, že i já budu muset čerpat svou sílu z ostatních?

Omráčeně jsem se opřela o okno. Vybavila jsem si slova, která poznamenal Podzimní král k Annaře. A mnou projel strach, že jednou tato slova budou patřit mně.

Zrůda