Planoucí jiskra

Kapitola 17. - Temná duše

Annara cítila nářek své dcery. Sesunula se na zem. Neviditelná Temná koruna ji tížila na hlavě jako olovo. Chytla se pelesti postele Leyly. Odčerpání jejího živlu do Temné koruny bylo mnohem těžší, než čekala. Nečekala, že se její živel bude tak bránit.

Annara těžce dýchala. Její dcera měla být nejmocnějším elementálem. Cítila její moc, která bojovala s temnotou a zvítězila by nad ní, kdyby Annara neumocnila její moc svým živlem ohně. Jenže to byla chyba, kterou si Annara neuvědomila. Leylin živel prohrál a všechen ho pohltila temnota, jenže se její prsty zahryzly do jejího živlu a trhaly ho na kusy. Temnota se chtěla Annary zmocnit, přesně jako jí varoval Přízrak. Mysl jí šíleně bolela. Cítila v ní temnotu, celým tělem ji pomalu prostupovala. Annara musela jednat sakra rychle.

Umocnila ji spojením jejího živlu ohně. Jenže to byl jediný způsob, jak ochránit její dceru. Musela se vzdát svého živlu. Musela. A teď s temnotou Annara krutě bojovala. Nesměla už udělat takovou chybu.

Musela najít Vidarra. Musela získat Srdce a sundat si Temnou korunu dřív, než ji úplně pohltí.

Nemusela čekat dlouho. Ještě stále ležela zlámaná na zemi, když se dveře komnaty otevřely a dovnitř vtrhl Vidarr. Vyděšeně se podíval na Annaru a klidně spící Leylu za ní. Dýchala velice mělce. Leyla měla umřít. Moc dobře si Annara uvědomovala, že když Leyle vezme všechen její živel, zemře. Annara se rozplakala. Nedokázala to udělat. Než se Temnota úplně pustila Leylina živlu její malou část pustila do své dcery, aby přežila.

Annara se rozplakala ještě víc. Zlomená a zhroucená plakala a nedokázala se podívat na svou malou dcerušku. Vložila do ní část temnoty. Nikdy si to neodpustí.

„Co si to udělala?" Vidarr se na Annaru zděšeně díval. Annara věděla, že musí získat jeho Srdce. Temnota v ní se k němu natahovala. Koruna ji na hlavě těžkla.

Ne. Musela to udělat rychle. Už neměla moc času.

„Zachránila jsem jí. Zachránila jsem naši dceru před tebou!" Zakřičela na něj. Všechna její bolest z ní vytryskla a Annara se na něj vrhla. Chtěla ho zabít stejně tak, jako on chtěl zabít jejich dceru.

Vidarr jí od sebe odstrčil a Annara se zřítila na komodu. Tupou bolest přes svou zlost necítila.

„Co si to u živlů provedla Annaro!?" Zařval šokovaně Vidarr a začal třást se svou dcerou. Ta jen dál klidně spala a nereagovala. Vidarr ji kontroloval pulz, líbal ji na tváře a čelo. Tisknul ji k sobě, ale Annara viděla jen vraha, který je zoufalý, protože právě ztratil jediný způsob, jak zlomit svou kletbu.

„Už nad ní nemáš žádnou moc. Je svobodná." Zasmála se Annara a nevnímala slzy na tvářích. Ani temnotu, která se v ní usazovala čím dál hlouběji.

„Jsi šílená. Slyšíš? Jsi šílená!" Vidarr bleskově přešel k Annaře a začal s ní třást. Temnou korunu na její hlavě neviděl. Ale cítil, že s ní není něco v pořádku. Cítil tu zlobu a šílenství, které se jí zmocňovalo.

„Ať se s tebou děje cokoliv, Annaro, zastav to! Mysli na Leylu, mysli na tvoje syny. Nenáviď si mě jak chceš, ale zastav to!" Prosil ji Vidarr. Držel ji pevně. Nemohla se mu vytrhnout. A když se podíval do jejích očích, viděl v nich temnotu.

„Odevzdej mi Srdce Vidarre! Dej mi ho a skončí to. Potřebuju jen tohle." Vzlykla Annara. Jako kdyby ji temnota na chvilku pustila a Annara byla opět sama sebou.

„Annaro! Zastav to!" Vidarr si k ní kleknul a Annara se skácela do jeho náručí.

„Tohle nemusí být konec. Omlouvám se, můj plameni. Za cokoliv, co jsem ti udělal. Jen prosím, podívej se na mě, zastav to. Můžeme to vyřešit. Zmizíme, utečeme někam daleko, i s naší dcerou. Budeme spolu, nikdy Leylu ani tebe svou kletbou neohrozím, slibuji. Annaro, slibuji. Zastav to, prosím tě, zastav to." Vidarr vzal Annařinu tvář do dlaní. Setřel ji bolestné slzy, které ji tekly po tváři.