Planoucí jiskra

Kapitola 20. - Spojení plamene a vody

Thomas překonal prostor mezi námi, popadl mě do náruče a políbil mě. Vroucně, nedočkavě. V tom polibku byl ukrytý všechen čas, který jsme byli bez sebe. Pevně jsem ho objala a polibky mu opětovala. Někde během našich doteků jsem ztratila plášť, a když mě Thomas chytil a vyzdvihl do vzduchu, objala jsem ho tak pevně, až se mi zatočila hlava.

„Tak moc si mi chyběla, Lauren. Každá minuta bez tebe bylo pomalé umírání. Ani nevíš, jak často jsem se k tobě snažil dostat, i když si se mnou nechtěla mluvit." Řekl mi tlumeně, a mně došlo, jak moc ho svírám, že ani pořádně nemůže mluvit. Ale bylo mi to jedno. Objala jsem ho ještě silněji.

Thomas byl u mě.

„Omlouvám se. Posledních pár týdnů ani nevím, co si počíst sama se sebou. Myslela jsem, že když tě pustím ze svého života, bude pro mě jednoduší provdat se za Juliana, ale nedokázala jsem to, Thomasi." Vzlykla jsem.

Thomas mě postavil na zem a opatrně vzal můj obličej do dlaní. Prohlédl si mě, jako kdyby mě vidět poprvé, něžně mě políbil na čelo, na obě tváře, a potom na ústa. Nechtěl ode mě slyšet žádnou omluvu, chtěl jen, abych tak zůstala, s ním, na tomhle místě, v jeho náručí.

A já si nepřála nic jiného.

Cítit žár mého živlu, jak se bouří a proplétá s jeho živlem vody bylo jako zchladit se studenou vodou v letním horku. Tak osvěžující a úžasné. Naše elementy se vůbec nedoplňovaly. Oheň a voda spolu bojovaly, narážely do sebe a chtěly se pohltit a já měla pocit, že si to skutečně poprvé užívám. Líbala jsem ho dlouho, a ještě déle jsem si ho držela při sobě. Nic jsem nenamítala, když mě zvednul do náruče a položil na postel. Nechtěla jsem nic jiného než s ním strávit celý čas světa.

Jenže v tom mě uhodila tíživá realita. Julianovi jsem polibkem odčerpala jeho moc. Musela jsem přemoct všechny své touhy, abych odtáhla jeho hlavu od svého krku, který zahrnoval polibky.

„Ne! Thomasi, já...nechci ti ublížit." Posadila jsem se a hlavu schovala do dlaní. Thomas se chápavě přitulil k mému boku. Podívala jsem se neurčitě na noční oblohu za oknem a poslala Mudrcovi nadávku, že kvůli němu si nemůžu užít žádnou zábavu.

„Jsem v pořádku." Přesunul si mě na svůj klín a objal mě kolem pasu. Vjela jsem mu rukama do vlasů a prohlížela si jeho tvář. Vypadal v pořádku. Žádný z princů by se mu nemohl vyrovnat. Thomas byl jako ztělesnění touhy a pořádného průšvihu a já ho za to milovala.

„O tom líbání s Julianem si ještě promluvíme." Zamračil se. Protočila jsem oči.

„Bylo to jen jednou."

„To je dost." Zamračil se ještě víc. Zasmála jsem se, když jsem viděla jeho naštvaný obličej.

„Odčerpala jsem z něco jeho moc, Thomasi. Jediným polibkem." V očích se mi zračilo vyděšení. Jenže Thomas mi vzal dlaně, a každou z nich mi políbil.

„Ale já jsem v pořádku. Třeba k tomu potřebuješ nějaký spouštěč, který si v sobě teď nevyvolala." Zauvažoval.

„Je to divné. Tvoje matka se s Mudrcem líbala neustále a nic nevypadalo to, že by z ní čerpal její moc. Přesto vypadal v každé z mých vzpomínek jinak. Musel čerpat svou sílu jinak."

„Prosím, přestaň mluvit o tom, že si viděla mou matku líbat se s tím starcem." Zašklebil se Thomas. Zasmála jsem se.

„Nebyl tak starý, jako mladý byl docela i pohledný." Thomas se na mě podíval s viditelnou nevěřícností. I mně v prvních okamžicích trvalo, než jsem ve Vidarrovi uviděla starce, který nosil šedý hábit a byl samá kost a kůže. A v tom mi to došlo.