Planoucí jiskra

Kapitola 19. - Chladné ozvěny srdcí

Otevřel mi rozespalý a rozcuchaný Thomas. Srdce mi vynechalo úder, když jsem se setkaly očima.

Jako kdybych prožila všechna naše setkání v jediný okamžik znovu. Naše první setkání, náš první polibek, tanec, první milování, všechny momenty, kdy jasem hledala jeho oči jen abych se mohla zabalit do pocitu, že ho nenávidím. A přitom jsem ho milovala.

Thomas ovšem nevypadal, že by si na cokoliv z toho vzpomněl. Díval se na mě odtažitě.

„Řekl bych, že zdejší komnaty nejsou pro Vaši Výsost příliš vhodné." Promluvil a mě bodlo u srdce. Slyšet jeho hlas pro mě bylo jako med, i když jeho slova spíš chutnala jak jed.

Ale takhle to bylo vždy. Nenávist a láska, proplétající se jako hořící plameny.

„Tak by ses měl snažit, aby se mi tu líbilo." Vykročila jsem směrem k němu a obešla ho, když mi uskočil z cesty, abych vstoupila do pokoje. Uslyšela jsem zabouchnutí dveří a oddechla si. Aspoň, že mě nevyhodil hned u dveří.

Rozhlédla jsem se po místnosti, ve které jsem už dlouhé týdny nebyla. Neviděli jsem se od té doby, co jsme se pohádaly. Tolik se za tu dobu stalo a já mu nic z toho neřekla. Cítila jsem se provinile, hloupě...jak jen jsem mohla doufat, že mi odpustí?

„Kde je Wall?" Zeptala jsem se, když jsem si všimla prázdné postele. Když Thomas neodpovídal, otočila jsem se k němu. Opíral se zády o dveře se založenýma rukama a pozoroval mě jako nevítaného hosta, který ho obtěžuje uprostřed noci.

„Nejsem jeho stráž." Pokrčil rameny. Povytáhla jsem obočí.

„Přišla jsi mi říct, že jsi vdaná?" Zeptal se Thomas po chvíli. Tahle slova zabolela úplně novým způsobem.

Podívala jsem se na něj, jako kdybych ho chtěla uškvařit. Víte co, možná že to byla chyba. Možná, že za to můžou všechny ty výlety do minulosti, bílé přízraky, královské povinnosti a prostě fakt, že jsem nevyzrálá malá holka, ale beru to zpět.

„Neměla jsem sem chodit." Ucedila jsem a nevěřícně nad sebou zavrtěla hlavou. Rozešla jsem se ke dveřím, ale Thomas mě v tu chvíli chytnul a odtáhl mě od nich.

Jeho dotek mě zahřál na paži, ale já už byla moc vytočená tou jeho nadutostí a mou vlastní hloupostí, že jsem se mu vytrhla a naštvaně k němu vzhlédla. Jeho pohled mě sežehl jako plamen. V měsíčním světle, které pronikalo oknem do jejich bytu jako kdyby jeho modré oči zahalila noc a leskly se v nich hvězdy. Anebo jsem byla už tak mimo ze svých snů. Každopádně jsem z naší blízkosti znervózněla. Jak to bylo dlouho, co jsem se ho dotýkala? Měla ho tak blízko u sebe?

Můj oheň ožil a na prstech se mi objevily malé plamínky. Thomas sjel očima z mé tváře k mé ruce, a když ji jemně chytl do své nervózně jsem vydechla.

„Ztratila si prsten?" Řekl. A krásný moment byl pryč. Vytrhla jsem mu ruku a rozšířila mezi námi vzdálenost.

„Ano, a potřebuju, abys mi ho našel. Co si sakra myslíš?" Rozhodila jsem rukama. Thomas se ušklíbl. Tak, jak to uměl jen on. Okouzlující a svůdný.

„Co jiného by tu, princezna, pohledávala v tak pozdní noční hodinu?" Ušklíbl se znovu.

„Říkám si to samé." Zamumlala jsem si pro sebe a rozhlédla se znovu po pokoji. Nic nenaznačovala tomu, že by se tu cokoliv změnilo. Aspoň nějaká dobrá zpráva.

Nastalo ticho. Byl slyšet jen náš klidný dech a já se po chvilce odhodlala podívat se znovu na Thomase. A u živlů, jak jsem to bez něho mohla tak dlouho vydržet? Stál přede mnou s rozcuchanými vlasy a bez košile, jako kdybych ho právě od něčeho vyrušila. A ne od spánku. Pro jistotu jsem se podívala znovu po pokoji. Měla jsem právo žárlit? Protože představa, že by se ho tak, jak přede mnou stál, dotýkala jiná dívka mě nutila vymýšlet způsob, jak bych ji spálila všechny vlasy na hlavě.

„Doufám, že jsem tě od ničeho nevyrušila." Vypadlo ze mě dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. Aspoň že můj hlas zněl nezúčastněně. Thomas si mě prohlédnul od hlavy až k patě. Velice pomalu na můj vkus. Potom přešel ke mně a jedním prsten pravé ruky odtáhl látku pláště. Plácla jsem ho přes ruku a ustoupila znovu dozadu.

„Něco se přihodilo, že si vyběhla do noci v noční košili?" Povytáhl posměšně obočí. A ta hloupá holka ve mně mu ten posměšek chtěl vzít. Chtěl odpověď, dobře. Dostane odpověď.

„Líbala jsem se s princem Julianem, a potom, co jsem z něho vysála kus jeho moci jsem se přesunula rovnou do minulosti a zjistila, že Annara má Temnou korunu, kterou použila na zbavení své dcery jejího živlu, aby ji uchránila před Mudrcem, který ji chtěl zabít, aby zlomil kletbu Srdce živlů." Na konci jsem se ironicky usmála, a když jsem viděla výraz Thomase chtělo se mi rozesmát doopravdy.

„Cože?" Vypravil ze sebe jen. Díval se na mě, jako kdyby mi vyrostlo paroží. Radši jsem se podívala nad sebe.

„Chtěl si vědět, proč jsem přišla v noční košili. No tak tady ti říkám důvod." Rozhodila jsem rukama. Thomas si unaveně oddechnul a vjel si rukama do vlasů.

„Nerozumím ničemu." Řekl a sedl si nakonec postele.

A tak jsem si povzdechla a musela mu vyprávět všechny cesty do minulosti, které jsem absolvovala a příběh o tom, jak mě Bílé přízraky pronásledují a chtějí po mně vrátit Temnou korunu. Když jsem dovyprávěla, díval se na mě stejně, jako předtím.

„Jestli mi oznámíš, že si mě neposlouchal, a ať cokoliv z toho zopakuju, tak vážně odejdu." Thoma se na mě zadíval a chvilku mlčel.

„Poslouchal jsem tě, jen nevím, s čím ti mohu pomoct." Řekl odtažitě a opět se postavil. Nechápavě jsem se k němu otočila.

„Řeknu ti něco tak vážného, a ty prostě jen klidně řekneš, že s tím nemáš nic společného?"

„Protože s tím nic společného nemám. Nevšiml jsem si, že by si jakkoliv zmínila moje jméno, za to Julianovo padlo dost často."

„Aha, takže o to tady jde." Zasmála jsem se. Thomas sebou trhnul.

„Pokus si v tom chtěl být jakkoliv zapojený, měl si říct."

„Jako kdyby ses nepostarala o tom, abych nebyl."

Úkosem jsem se na něj podívala. Byl viditelně naštvaný.

„Nepřišla jsem se s tebou hádat." Řekla jsem klidným hlasem.

„A proč jsi přišla?" Podíval se na mě.

Jeho oči mě do sebe vtáhly. Přišla jsem přesvědčená mu říct, že ho miluju, že se omlouvám, a že ho postrádám. Jenže když jsem mu vyprávěla všechny události minulých dní, měla jsem pocit, jako kdyby mé osobní pocity byly opět druhořadé. Stále nade mnou visel problém Temné koruny a břemeno záchrany všech království a já se ho chtěla zbavit.

Čelit svým vlastním touhám bylo těžké, když se do nich promítaly touhy jiných. A já nedokázala rozlišit, kam až by sahala má sobeckost, kdybych si vybrala ty své, jako všichni ostatní, kvůli kterým jsme byli v této situaci.

„Potřebuju pomoct." Řekla jsem proto. Těžkým a unaveným hlasem. Thomas ke mně přistoupil a prohlédnul si mě. Jeho oči jako kdyby říkaly nechtěla jsi mě vidět tolik týdnů a najednou potřebuješ mou pomoc.

„Proč ti nepomůže tvůj snoubenec?" Řekl blízko mě. Zvedla jsem k němu hlavu. Stále měl v obličeji ten odtažitý výraz a já nedokázala ustát, že je věnovaný mně. Možná proto jsem mu to řekla.

„Protože miluju tebe, Thomasi."