Planoucí jiskra

Kapitola 30. - Tíživá prázdnota

Stěny Chrámu byly ještě chladnější, než jsem si je pamatovala. Zchátralost toho místa byla enormní a hmatatelná, přesto jsem ji dokonale chápala. I toho místo bylo napojeno na svůj zdroj. A teď, když jsem sem dorazila se i Srdce uvnitř mě podivně uklidnilo. Jako kdyby se kochalo a tetelilo blahem, že je opět doma. Táhlo mě to k oltáři. Táhlo mě to vyjmout ze sebe Srdce a vložit ho do něj.

Jenže ještě ně. Ještě jsem z jeho pomocí musela zastavit Annaru. A věděla, jsem, že tu za několik málo hodin bude. Nebude čekat do svítání. Jakmile se vzbudí a zjistí, že je pryč Leyla a její oblíbený vězeň je pryč i s celým vězením, nebude na nic čekat a vyrazí sem. Přesně bude vědět, co má dělat.

Přijde mi vzít Srdce živlů.

Přijde mě zabít.

Leyla si sundala vestu a sedla si na ni na zem. Vítr kolem ní odvál spadlé uschlé listí. Nevšímala jsi ho. Jen se dívala do prostoru a nad něčím tiše přemýšlela. Nechtěla jsem ji rušit. Obě jsme měly své myšlenky, se kterými jsme se potřebovaly vypořádat. Nevědomky si sáhla na jizvy na obličeji.

Já si zase nevědomky sáhla na prsteníček. Můj oheň zmizel a už dlouho jsem nedokázala vyvolat naše spojení s Thomase. Naposledy jsem to zkusila, když mi ještě zbývalo trochu ohně. Nyní jsem ho získala zpět. Tu trošku ze svící. Bílé přízraky hlídaly Chrám zvenku. Nechaly nás projít bez řečí. Ze mě nejspíš cítily Srdce a z Leyly temnotu. Co tak mohly udělat? Byly to dvě věci, které se sem snažily vrátit. A tak nás nechaly projít. A já věděla, že nebudou bránit ani Annaře. Moc času jsem neměla. A potřebovala jsem veškerou moc, kterou bych našla. Nechala jsem Leylu v hlavním sále a odešla za oltář. Vedly na něj malé schůdky. Z přední strany téměř neviditelné, ale já hned věděla, kam vedou. A popravdě jsem doufala, že tohle mi bude stačit. Víc času jsem neměla.

Než jsem se po nich ale vydala našla jsem uvnitř sebe tu trochu ohně, která mi zbyla. Chtělo se mi plakat, když malé jiskřičky, které se pořád držely z původního nezkrotného ohně, který ve mně plál. Rozhrnula jsem je a nechala tu trochu ohně, kterou jsem získala, k vyvolání ohnivo-vodního prstenu na mé ruce. Potřebovala jsem znovu vyvolat mé a Thomasovo pouto. Co když si mysle, že jsem mrtvá? Oči se mi zalily slzami, když se okolo mého prstu objevil slaboučký ohnivý a vodní kroužek. Byl tak slabý, ale byl tam. Rozplakala jsem se a zasmála se. U živlů.

Vyvolala jsem znovu naše pouto. Cítila jsem ho. Cítila jsem ho.

Rozplakala jsem se na novo. Jak mi chyběl Thomasův dotek. Jeho oči, přítomnost. U živlů...až teď jsem si dovolila se sesypat a nechat mé tělo otřásat vzlyky. Spojení bylo tak slabé, ale doufala, jsem, že mě najde. Že mé volání ucítil a najde mě tu...živou.

Srdce mou mysl tentokrát nechalo na pokoji. Vypadalo to, že se vzdalo jakéhokoliv ovládání, když jsem přišla sem. Bylo klidné, až bych řekla, že spokojené. Bylo připravené na boj, ale Chrám mu dodával klid, sílu a přesvědčení, že to dokáže. Že bude opět volné. A já si nepřála nic jiného. Chtěla jsem ho dostat z hrudi stejně rychle, jako se chtělo Srdce vrátit na svůj piedestal v Chrámu měsíce. A proto jsem si setřela slzy a přesunula se na schůdky.

Koruny živlů byly uloženy v oltáři. V tom velkém, nádherném, zdobeném oltáři, který se tyčil až ke stropu. A schůdky vedly na jednotlivá patra, kde byly koruny uloženy. Jako první jsem z kamene vyjmula těžkou korunu, která vypadala dost obyčejně. Vlastně vypadala, jako kdyby se ani neměla nosti. Tlustý kámen byl tak hrubě opracovaný, že škrábal, navíc měla jen několik hrotů kolem dokola a nevypadala nijak vkusně. Ani nebylo vidět, jakému živlu sloužila. Chvíli jsem měla pocit, že jsem se spletla, ale Srdce v hrudi mi říkalo opak.