Planoucí jiskra

Kapitola 10. - Volání země

Měla jsem radši zůstat v pokoji a prostě předstírat akutní bolest hlavy, nebo chřipku nebo mor. Všechno by bylo lepší než tohle.

Už když jsme ujeli sotva dvacet metrů, dvacet a já měla pocit, že se i jejich koně sežerou.

Copak Leyla nechápala, že Julianova pohostinnost není permanentní? Že jakmile bude chtít půjde ze zámku i Leyla?

Zajela jsem bezpečně mezi ně a umlčela Leylu pohledem, když se nadechovala k další poznámce. Otočila hlavu do stranu a nasupeně jela dál. Ale aspoň mlčky.

„Myslím, že lov bude skvělá příležitost vybít si emoce." Řekla jsem si spíš pro sebe, ale oba se uchechtli.

Do lesa jsme vjeli už před nějakou dobou a Julian nás vedl hlavní cestou.

„Takhle toho teda ulovíme, oni nás ty jeleni asi přijdou pozdravit, ukloní se támhle korunce a on je poprosí, jestli můžou stát v klidu, aby je mohl střelit." Uchechtla se znuděně Leyla a já jí věnovala už tisící prosebný výraz.

Já věděla, že Leyla neměla zkušenost z muži, natož s princi, byla zavírána celý svůj život, vlastní matka k ní měla pochybný vztah, nejspíš nikomu nedokázala věřit a nejspíš za to taky mohl fakt, že jsem si vybrala radši trávit čas s Julianem než s Thomase, jejím bratrem, ale i tak. Co to u živlů bylo? Nikdy jsem ji neviděla tak podrážděnou, až mi přišlo, že mi něco unikalo.

„To je výborný nápad, lady travičko, jistě vám došlo, že jakožto vládci země by mi to nedělalo sebemenší problém." Zasmál se Julian a demonstrativně zařídil, aby Leyla projela skrze větve stromu.

Leyla se nevěřícně zastavila, ale já jsem ji varovala pohledem.

„Zdejší les je tak...plný života." Usmála jsem se na ní a prosila jí, ať jedeme dál.

„Až se nebudeš dívat, shodím ho z koně." Řekla mi Leyla, když projela kolem mě.

„Mohla si zůstat na zámku." Řekla jsem jí šeptem. Julian jel před námi a já děkovala, že nepronesl žádnou poznámku.

„Se vší úctou Lauren, i když jsem si jistá, že si tu s ním nehodlala uzavřít manželský slib, pořád je venku spoustu lidí, kteří by tě radši viděli mrtvou pro to, co nosíš na hlavě." Konečně zvážněla.

„Co je to s tebou? Proč si na něj taková? Nic ti neudělal, Leylo a dlužíš mu za záchranu života." Říkala jsem to nerada, ale byla to pravda. Leyla se na něj podívala a v jejích očích se něco mihlo. Teď už jsem si byla jistá, že mi něco unikalo.

„Leylo?" Zkusila jsem to mile.

„Jak jsem řekla, Lauren, neriskovala jsem pro tebe svůj život, aby ti ho někdo tak snadno vzal." Pokusila se o úsměv, ale v jejích očích byly obavy.

Nerozuměla jsem jejím slovům, něco utkvělo mezi jejich řádky, ale teď nebyla správná chvíle se tím zabývat.

Po chvilce jsme sesedli z koní a Julian nás vedl hlouběji do lesa. Stromy rostly víc u sebe a nebe začínaly halit bohaté koruny. Za chvíli jsme procházeli příjemným šerem a kolem nás byl slyšet pouze zvuk praskajících větvích. Ohlédla jsem se na Leylu, jestli je v pořádku, ale vypadalo to, že se držela statečně.

„Tady budeme lovit?" Zeptala jsem se, ale Julian si přiložil prst na ústa.

„Pojď sem, ukážu ti, jak se napojit na les a přivolat zvěř." Řekl mi Julian a natáhnul ke mně ruku. Otočila jsem se na Leylu, ale ta si prohlížela les.