Planoucí jiskra

Kapitola 12. - Mezi láskou a nenávistí

Annara se prohlížela v zrcadle. Natočila se do strany, aby lépe viděla své zakulacující se břicho a povzdechla si. Její těhotenství začínalo být vidět. Už ho nemohla dál skrývat. Přitiskla k němu šaty a malinko se usmála.

V tom se dveře její komnaty rozrazily a dovnitř vstoupil Podzimní král. Annara rychle stáhla ruce, ale už bylo pozdě.

Král za sebou zabouchnul dveře a šokovaně na ně zíral. Annara se na něj vyděšeně dívala, dech se ji roztřásl. Couvla a narazila do zdi. Byla v pasti.

„Věděl jsem to. Měl jsem tušení, že něco není v pořádku!" Král nevěřícně kroutil hlavou a pevně se díval na svou manželku před ním.

„Je to s ním že?" Odfrknul si znechuceně. Annara se na něj podívala se zlobou v očích.

„Odejdi!"

„Čekáš, že toho spratka království přijme? Co o tobě asi řeknou, když máš dítě s někým jiným?"

„Řekla jsem odejdi!"

„Tohle je můj palác! Moje komnaty! Všechno je tu moje! I ty si moje, drahá manželka!" Rozkřičel se na Annaru Podzimní král.

Annara zavřela oči, aby uklidnila svůj hněv. U živlů, jak ho nenáviděla. To slovo...moje. Že ji vlastní, slýchalo to od něj pořád. Jenže poprvé se nemohla bránit. Nemohla mu vyhrožovat, protože nyní už to nebyla jen ona. Pod srdcem nosila to nejcennější a nemohla svoje a Vidarrovo dítě ohrozit.

Poprvé se svému manželovi nepostavila.

„Řvi si na mě jak chceš, ale já to nehodlám poslouchat." Řekla mu s klidem. Byla noc, a to poslední co chtěla bylo, aby jejich hádku slyšel celý palác. Chtěla ho obejít. Král ji však chytil za paži a zastavil ji. Pokusila se mu vytrhnout a dostat se ke dveřím.

„Omlouvám se, Annaro, omlouvám se. Prosím..." Podzimní král se ztišil a uvolnil svůj stisk. Annara se zastavila.

„Prosím." Řekl znovu král poraženě. Annara se na něj otočila. V očích pro něj však neměla žádnou lásku a král si to moc dobře uvědomoval.

„Proč mě nemůžeš milovat?" Pokusil se ji pohladit paži, ale Annara se mu vytrhla.

„Dala jsem ti dva syny. Od začátku jsem se před tvým dvorem chovala tak, jak se ode mě očekávalo. Ale tobě to nikdy nestačilo."

„Miluju naše syny a živly jsou mi svědkem, že miluji i svou ženu." Odpověděl ji. Annara se zasmála.

„Miluješ osobu, ze které máš strach? Ode dne, kdy jsem přijela si mě zavíral, hlídal mě a nenechal si mě udělat ani jeden krok bez toho, aby o mě někdo neměl přehled! Každý večer jsme se hádali! Každý! Myslíš si, že si nepamatuji, když si mi říkal, jaká jsem zrůda? Že můj živel je ta nejodpornější věc, kterou si viděl? Jak dokážu jen ničit?" V Annaře se hromadil hněv. Cítila, jak ji horlivě proudí v žilách a snaží se dostat k jejím prstům.

„Myslíš, že bylo příjemné vědět, že si taháš do postele jeho? Že každý tvůj pohled směřuje k němu ode dne, kdy jsi přijela? Kdybych tě tu nedržel, už dávno bys utekla!"

„To si můžeš být jistý!"

„Proč si mě sakra nemohla milovat? Měla jsi ho mít jen jako učitele!"

„Protože on mě nedusí! On mě nedrží silou! Nevnímá mě jako zrůdu! Nikdy mi neřekl ani jedno ze slov, kterými si mě zahrnoval ty! Jak si vůbec můžeš myslet, že bych tě kdy mohla milovat? Tu naivní mladou holku, která přijela si zabil v prvním okamžiku, kdy ses na ni podíval a ohrnul si ret! Všechny ty znechucené pohledy, zamykání v komnatách a vydírání sis prostě nemohl odpustit. Snažil ses dokázat svou moc nade mnou tak moc, až si ze sebe udělal mého největšího nepřítele!" Annara se rozkřičela a od prstů ji začaly šlehat plameny. Král se na ně podíval a v očích se mu mihnul strach.

„Tak se na ně podívej. Podívej se na ně a řekni mi, jaká jsem zrůda!" Natáhla ruce před jeho tvář až ji její plameny osvítily. Král uhnul pohledem.

„Tak moc ses bál, že bych byla silnější než ty a tvoje království by šlo za mnou, že si mě týral, jen aby sis dokázal svou sílu nade mnou. Nikdy si mě nezlomil, nikdy si nade mnou neměl skutečnou moc a nikdy se to také nestane!" Annařiny plameny pohasly a nyní se na něj znechuceně dívala.

„Máš pravdu, bál jsem se. Bál jsem se, že mi sebereš mé království, protože mi ani můj vlastní otec nevěřil, že zvládnu vládnout, když mi předával korunu. Náš sňatek domluvil jen proto, že v tobě viděl mocnějšího člověka, než jsem byl já sám. Chtěl jsem mu dokázat opak." Přiznal král. Najednou před ní stál shrbený, ponížený, vůbec nepoznávala toho věčně hrubého a tvrdého manžela, kterým každý den v její blízkosti vystupoval.

„Řekl jsi mi, že jsem zrůda."

„Nejsme ji snad všichni? Každý z nás se něčeho dopustil." Podával se přitom na její břicho.

Annaru píchlo u srdce. Když přijížděla do Podzimního království myslela si, že by krále mohla milovat. Věděla, že to byl dohodnutý sňatek, přesto to měl být první člověk, se kterým pozná lásku. A ten první člověk, který ji měl milovat ji odvrhnul a při prvním jejich rozhovoru ji řekl, jak odporná se mu zdá.

Král, její manžel, měl v sobě dvě osobnosti, které nedokázal ovládat. I kdyby ty všechny zlá slova a činy udělal proto, aby si nad ní vytvořil moc, nezměnilo by to fakt, že ho nenáviděla. Možná to bylo proto, že v ni opravdu zabil tu mladou nevinnou dívku a možná proto, že tím vším jen podnítil její nenávist a opravdu z ní udělal zrůdu. Ale jedno věděla jistě, dítě, které nosila tohle nikdy nezažije. Nikdy se nesetká s odmítavým pohledem jejího manžela, nikdy nebude čelit jeho slovům. Všechna láska, kterou měla cítit ke králi patřila Vidarrovi. A to se nikdy nezmění.

„To dítě nikdy nepřijmu." Řekl po chvilce král. Annara se mu podívala do očí a hledala toho ubohého manžela, na kterého si před chvílí hrál.

„Tak proč potom žadoníš o mou lásku?"

„Jen jsem chtěl vědět, proč mě tak moc nenávidíš." Odpověděl. Stál vzpřímeně a nasadil opět masku hrubého a odmítavého krále.

„Zapomněl si snad všechny naše hádky?"

„Ne, drahá, pamatuji si každou. Měla bys mi děkovat, že tu Stormhunt ještě je." Znechuceně se ušklíbl. Věděl, že prohrál. Annara za celé ty roky, kdy byla jeho manželkou a matkou jejich dětí vlastně nikdy nepoznala, jaká byla jeho skutečná povaha. Přeci jen byli pořád oba tak mladí a vládli jednomu z největších království v říši. Nikdy by nedokázali najít rovnováhu, byli oba až příliš ambiciózní a sobečtí.

„Proč si ho tedy ještě neposlal pryč?"

Král se na Annaru podíval a dlouho nic neříkal. Díval se, jak tam stála, uvolněně s vystrčenou bradou, nebojácná a odhodlaná se prát. Za svou lásku a dítě. Prohlížel si její mladou krásnou tvář, dlouhé černé vlasy a pohled, který řezal víc, než její slova.

„Protože jsem tě nikdy nechtěl zničit. I když mě nikdy nebudeš milovat tak, jako jeho, pořád jsi matka mých synů." Král se ji díval pevně do očí. Annara měla pocit, že se v nich na chvíli mihla skutečná lítost.

„Jsou ti podobní víc, než si myslíš." Moc dobře si to uvědomovala. Thomasova povaha byla možná víc po jeho matce, ale Wall byl celý král. A přestože byla jejich matka, občas se přistihla, jak ji něco v srdci bolí. Pocit, že jejich otec je tím, kým je a oni nosí jeho část v sobě.

„Musíš být nadšená, že dítě, které nosíš ze mě nebude mít ani zrnko prachu." Zasmál se spíš lítostivě. Annara si pohladila břicho, a přitom se dívala králi do očí. Po dlouhé době to byl nejklidnější rozhovor, který vedli.

„Co s ním chceš udělat?"

„Za jak velkého parchanta mě máš?"

„Nečekám, že mě ho necháš porodit a vychovávat zde." Annara ve vzduchu cítila podivné napětí. Věděla, že tímhle rozhovorem se něco změnilo. Něco, co mezi nimi viselo už dlouho a nit jejich nenávisti jakoby se konečně přetnula.

„To dítě je tvoje, následky si poneseš sama." S tím se král otočil a přešel ke dveřím.

„Ber ale na vědomí, že dvůr ji nepřijme. Celým královstvím bude opovrhovaná, stejně jako její matka." A s těmito slovy odešel.