Planoucí jiskra

Kapitola 29. - Cesta do temnoty

„Lauren? Lauren!" Objaly mě paže a dívka si mě k sobě pevně přitiskla.

„Lauren. Proboha. Já...já se tě snažila dostat ven. Přísahám. Jenže matka mě..."

Cítila jsem její slzy, smutek, vnímala jsem její nářek, nakřáplý hlas, ale byl mi jedno jejich význam. Na světě šlo o mnohem víc než o prázdná slova. Teď nebyl čas na omluvy, na vysvětlení na to, co by se dělo kdyby...

Srdce mě tlačilo. Chtělo, abych se vydala k lesu. Tlačilo mě tak moc, až jsem se boky dotkla zdi balkónu a Srdce mě tlačilo dál proti ní. Dolů. Do lesa. Ven. Ke Chrámu.

Svěsila jsem hlavu a oběma rukama se zhroutila na zídku. Nedalo se to vydržet. Moji mysl ovládalo Srdce, chtělo po mě jasnou věc! Nechápalo, proč tu dál stojím a nekonám. Jenže za mnou zněl ten hlas...

A má duše, má vlastní mysl se ho podivně držela. Pamatovala si ho.

„U živlů, co se ti stalo? Jsi v pořídku?" Dívka se ke mně s obavami sklonila.

Dotkla se mé paže. Srdce se po ni ohnalo. Bleskově jsem se otočila, chytila osobu silně za paži a Srce k ní skrze náš dotek vyslalo své drápy. A zahryzly se do temnoty. Otevřela jsem pusu. Nemohla jsem dýchat. Srdce se topilo v temnotě, než si uvědomilo, že pod ní nic není. Začalo ji proto pohlcovat. Doušek po doušku jsem cítila, jak ji pohlcuje.

Osoba přede mnou klesla na kolena. Lapala po dechu.

„Lauren. Přestaň! Prosím."

Srdce si zpívalo písničku. Melodii, která mi divně zněla v uších. Možná, aby přehlušilo osobu přede mnou.

„Lauren! Prosím!" Sípala ta osoba. Mé oči potemněly.

Srdce hltalo temnotu stále víc a víc.

„Laure! To jsem já. Leyla!"

To slovo...

To jméno...

Na chvilku jsem sebou škubla a Srdce ztratilo v našem doteku rovnováhu.

„Leyla. Thomasova sestra."

Pustila jsem její paži a Srdce se okamžitě stáhlo z jejího těla. Bylo rozzuřené, plánovalo temnotu přemoct! Burácelo mi do těla, do mysli. Zlobilo se na mě.

Klesla jsem k zemi a chytila se rukama za hlavu.

Ta dívka...Leyla. Poznávala jsem ji. Má mysl mi vybavila všechny naše vzpomínky. Jenže Srdce se na mě dál zlobilo.

„Leylo..." Zaúpěla jsem.

Leyla se otřepala dost rychle. Jako kdyby ji ztráta temnoty nijak nezasáhla. Přisunula se rychle ke mně a vzala mi tvář do rukou. Strach v jejích očích byl téměř hmatatelný. Nebála se však mně, ale toho, co mě ovládalo.

Kdyby jen tušila, že Srdce se pouze brání proti tomu, co ho chce zabít a opět připravit o jeho sílu. Bylo tak dlouho vězněné. U Mudrce dlouhá staletí, a nakonec mu i Annara zabraňovala čerpat sílu, když Mudrce nechala tak chřadnout. Srdce se prostě jen bránilo.

Nebylo zlé. Cítila jsem to. Vždyť sloužilo nám všem. Dávalo nám život.

„Do chrámu." Špitla jsem přes tíhu, která se mi usadila na hrudi.

„Cože?" Nechápala Leyla. Vzhlédla jsem k ní.

Vypadala téměř stejně, jako když jsem ji viděla naposledy. Dlouhé rovné černé vlasy měla svázané do copu a odhalovaly její rány a jizvy na obličeji a krku. Na sobě měla kalhoty, košili a tmavou silnou vestu. Srdce mě silně pokáralo, když mi na mysl vyšla myšlenka, že ji její klidnou temnotu v těle závidím.