Planoucí jiskra

Kapitola 22. - Odhalená pravda

„Tak vylez ducháčku." Rozhodila jsem rukama uprostřed temného a hustého Černého lesa. Mlha nám zahalovala nohy až po lýtka a sluneční paprsky prosvítaly jen několika škvírami, mezi stromy.

Leyla hodila prázdnou brašnu na zem a sedla si na ní. Znuděně pozorovala les a vyloženě mě tím znervózňovala.

„Myslela jsem, že máte sjednanou schůzku." Utahovala si ze mě. Věnovala jsem jí ironický úšklebek.

„Minule mě vycítily, aniž bych to chtěla. Čekala jsem, že až se tu opět objevím, tak mě Bílé přízraky hned najdou." Sedla jsem si unaveně k Leyle a podívala se do šera temného lesa.

„Pěkně depresivní místo co."

„A ty se sem ženeš jak na svatbu." Odpověděla Leyla. Usmála jsem se.

„Tu ještě budeme muset vyřešit." Natáhla jsem k ní levou ruku, aniž bych odtrhla zrak od lesa a nechala svou moc vystoupit napovrch, čímž jsem odhalila svatební kroužek na prstu.

„Ty si..."

„Včera v noci." Otočila jsem se k Leyle a při pohledu na planoucí prsten se mi postesklo po Thomasovi. Už se určitě probral.

„No, to je teda překvapení." Odechla si Leyla a prohlížela si prsten.

„Ale kdybych měla mít sestru, byla bys to ty." Řekla po chvilce s úsměvem a srdečně mě objala.

A tak jsem jí všechno řekla. Uprostřed Černého lesa, kde nás mohly slyšet jen tajemné zbloudilé přízraky.

„Jsem za váš šťastná. Všechno to, čím jste si kvůli mé matce prošli vás stejně dovedlo k sobě. Myslím, že tě Thomas miloval ještě předtím, než tě vůbec poznal." Usmála se Leyla.

„Jak by mohl?" Zasmála jsem se.

„Matka ho připravovala na den, kdy se setkáte. Měl si tě vzít a sňatkem tě přivést k ní, vzpomínáš? Myslím, že se do tebe zamiloval jen z jejího vyprávění. Jsi jako tvůj živel. Ohnivá, nespoutaná, odvážná...myslím, že ho to uchvátilo, a vlastně mu jeho úkol nevadil." Usmála se Leyla.

„Myslíš to, že mě měl přinutit ke sňatku, nebo tu otravu?" Zvedla jsem obočí a zatvářila se dotčeně. Leyla se zasmála a její smích se odrážel od stromů kolem nás v tiché ozvěně.

„Vzepřel se matce, aby ti nemusel ublížit, Lauren. Nikdy předtím neudělal nic podobného, stejně jako Wall, když bránil tvou sestru Tori a postavil se proti naší matce. Láska z nás dělá odvážné blázny." Povzdechla si Leyla. Prohlédla jsem si ji.

„Zní to, jako kdybys věděla, o čem mluvíš." Řekla jsem mile, aby to nevyznělo neuctivě. Leyla se zadívala do temna před námi a chvilku mlčela.

„A kdyby ano?" Povzdechla si. Chytla jsem ji za ruce a donutila ji se na mě podívat.

„Tak se mi můžeš kdykoliv svěřit, a já toho pitomce uškvařím zaživa." Zazubila jsem se a demonstrativně na ruce vyvolala plamen. Leyla se zasmála a trochu se odtáhla, aby ji plamen nespálil.

„To ne, tohle...je složitější. Nikdy jsem nic podobného nezažila, vlastně ani nevím, co to znamená mít rád nebo milovat. Moje matka se postarala o to, aby to pro mě byla jen slova bez významu." V jejím hlase byla slyšet dlouho skrývaná nenávist.

„Tvoje matka kdysi velmi milovala, Leylo." Řekla jsem s těžkým srdcem. Možná, že teď byla ta správná chvíle jí o tom povědět. O tom, jak se její matka odevzdala temnotě, aby zachránila svou dceru před smrtí.

„Jak to myslíš?" Nechápala Leyla, ale zároveň její pohled sklouznul na náhrdelník na mém krku. Řekl jí někdy Mudrc o vzpomínkách, které může skrze Srdce prožívat?

„Srdce mě často ve snech bralo do svých vzpomínek, nebo možná Mudrcových vzpomínek. Viděla jsem, co se stalo, když tvá matka byla v Podzimním království, jak ji král trápil a Mudrc miloval. A ona milovala jeho. Velmi. Poslední vzpomínky, které mi Srdce ukázalo bylo z jejího těhotenství, když čekala tebe. Milovala tě nade vše, byla jsi její nejmilovanější dítě a chtěla tě za každou cenu ochránit." Řekla jsem smutně a stiskla Leyle ruce. Dívat se do jejích zmatených očích, tolik podobných Annařiným bylo jako vidět ji před sebou.

„O čem to mluvíš, Lauren? Myslíš tu samou matku, která mě v šesti letech odložila do Chrámu Země, a kde jsem byla sedm let zavřená s mniškami, které se mě štítily? Jak by mě mohla milovat osoba, která se pro mě vrátila jen aby mě zavřela v pevnosti uprostřed Černého lesa a já po alu nemohla s nikým promluvit?" Zasmála se posměšně Leyla a vytrhla mi ruce.

Když jsem si vzpomněla na naše první setkání v pevnosti, vybavila se mi ta plachá dívka, která se bála promluvit a neupozorňovala na sebe, aby za to někdo okolo ní nebyl potrestán. Byla jsem ráda, že čím dále byla od vlivu své matce, tím víc získávala odvahu. O to víc mě bolelo, co jsem ji musela říct, nedokázala jsem si ani představit, jaká bude její reakci, až se dozví, že v sobě uchovává kousek temnoty.

„Ta část příběhu, kterou nám řekla Annara v Chrámu měsíce, byla pravda. Mudrc, tvůj otec, opravdu naplánoval její těhotenství jen proto, že si byl jistý, že jejich potomek bude nejmocnějších elementálem v říši, a že pokud tě donutí vybrat si živel ohně, obětuješ se pro zničení Mudrcovi kletby. Když to Annara zjistila, začala tvého otce nenávidět a hledala způsob, jak zabránit tvé smrti." Odmlčela jsem se. Teď mělo přijít to nejhorší.

Leyla se na mě podívala a její oči potemněly.

„O co tu jde, Lauren?" Řekla pevným hlasem a mně zamrazilo. Jako kdyby se s její nabývající odvahou projevovala i temnota uvnitř jí. Rozhlédla jsem se po Černém lese okolo nás. Seděly jsem na zemi a mlha nám halila kolena. Vzduch kolem nás začal chladnout, jako kdyby samotný les vycítil vážnost slov, která řeknu.

„Annara nějak přišla na to, že když odejme tvůj živel, nebudeš si moct vybrat v den výběru živel ohně a neobětuješ tak svůj život ke zrušení kletby. Chtěla tě ochránit před smrtí za každou cenu. Jenže ta cena byla vysoká. Aby z tebe mohla vyjmout tvůj živel, musela k tomu použít Temnou korunu, která v sobě ukrývala veškerou temnotu. Vyprosila si ji od Bílých přízraků a na oplátku jim za ni měla vrátit ukradené Srdce živlů. Varovaly ji, že pokud bude mít na sobě Temnou korunu moc dlouho, temnota v ní ji pojme. Přesto si ji nasadila a s pomocí ní z tebe vyrvala tvůj živel. Jenže pokud někomu vezmeš jeho živel, zemře, a to Annara nemohla dopustit, a tak..."

Leyla na mě zírala a kroutila hlavou, jak ji moje slova docházela. Přiložila si ruku na bijící srdce a v očích měla zděšení.

„Tvá matka přečerpala kousek temnoty do tvého těla, abys mohla žít. Musela k tomu ale použít svůj živel ohně, a tím, že ho spojila s temnotou v koruně se jí temnota zmocnila dřív, než by měla. Prosila Mudrce, aby ji korunu sundal, jenže mu bránila jeho kletba, a když prosila Podzimního krále, nechal ji ležet na zemi bez pomoci. A tak se ji zmocnila temnota." Dořekla jsem a má slova mě tížila. Leyle se leskly oči.

„Ta proto nemám žádný živel? Moje matka mi ho vzala? Mám v sobě...mám v sobě temnotu?" Ztěžka dýchala a nemohla tomu uvěřit. Chytla jsem ji za ruce, ale vytrhla se mi. Nenechala jsem ji však se pohroužit do svých myšlenek.

„Právě proto jsem tady, Leylo. Myslím, že jsem našla způsob, jak vyjmout temnotu z Annary i z tebe a vrátit přitom Srdce živlů zemi." Donutila jsem se ji na mě podívat a očima ji přesvědčovala, aby mi důvěřovala.

„Jak?" Špitla Leyla zlomeně.

„Musíme Annaře sundat Temnou korunu."

A navrátit ji nám!

S leknutím jsem se obě otočily za tím syčivým temným hlasem. Za námi stálo pět Bílých přízraků a pohlcovaly nás bezednýma temnýma očima.