Planoucí jiskra

Kapitola 21. - (Ne)vyhnutelná řešení

Probudila jsem se za svítání. Měkké sluneční paprsky prosvítaly skrze střešní okno a ozařovaly část postele. Přitáhla jsem si bílou přikrývku k nahému tělu a otočila se na Thomase. Klidně oddechoval vedle mě a první sluneční paprsky se mnu leskly na nahé hrudi. Spokojeně jsem se usmála a pohladila ho po tváři. Zadívala jsem se na svou levou ruku a vyvolala v sobě svou moc. Prsteníček mi obkroužil kruh tvořený z vody a ohně. Stejný, jako měl na svém prstě Thomas.

Políbila jsem ho na paži. Nechtěla jsem ho opouštět, ale věděla jsem, že není jiná cesta. Naše pouto nás k sobě opět zavede. Najdeme se už kdekoliv.

Srdce mi zaplálo štěstím a smutkem zároveň.

Nejraději bych se znovu přitulila k Thomasovu tělu a nechala se unášet společným spánkem. Už navždycky. Jenže hrozby, které na nás čekaly venku nám nedopřejí klid. Proto jsem si smutně povzdechla a opatrně vylezla z postele.

Při oblékání jsem nemohla spustit oči z Thomase. Mého manžela. Culila jsem se jako malá holka, která dostane oblíbenou hračku, když se převalil na posteli. Kousla jsem se do rty, když odhrnutá překrývka odhalila jeho vypracované nahé tělo. Musela jsem uznat, že i když mu první dny po sňatku zmizím, svatební noc jsme splnili opravdu řádně.

Důkazem byl i fakt, že jsem nejen nemohla najít své šaty, tak jsem si byla nucena půjčit Thomasovu košili a pásek, ale také to, že se Thomas nevzbudil, když jsem opatrně otevřela dveře bytu a odešla.

S každým krokem mě naše nové pouto volalo k němu. Jako kdyby se od něho nechtělo vzdálit ani na kratičkou vzdálenost. Uvědomovala jsem si, jak tíživý pocit mě bude provázet, až teď udělám to, co musím. Jenže nejdřív jsem k tomu potřebovala pomoct.

Do Jarního paláce jsem se vracet nechtěla. Netušila jsem, jaké pozdvižení by vyvolal můj úbor složený pouze z dlouhé bílé košile, pásku a kožených vysokých bot, a hlavně jsem nechtěla zkoušet Julianovu ochotu víc, než bylo nutné. Přiblížila jsem se proto co nejvíce k zahradám a oknům, kde jsem předpokládala, že má pokoj Leyla.

Zhluboka jsem se nadechla. Přišel čas vyzkoušet Srdce živlů.

Od své sestry Hannah jsem věděla, že živel vzduch se dal formovat a využívat mnohými způsoby. Když jsme v Zimním království podstupovali tréninky společně, věděla jsem od našich učitelů, že vzduch se dá využít k doručení zpráv. Háček byl v tom, že na takovou pokročilou moc musel být nositel živlu pevně spjat se svým živlem, aby skrze něj mohl na krátké vzdálenosti posílat zprávy.

Doufala jsem, že Srdce živlů aspoň k něčemu je. Přeci jen to má být studnice všech živlů.

Živel vzduchu jsem ovládnout ještě nezkoušela. Vlastně jsem se skoro vůbec nezkoušela ovládnout jakýkoliv živel ze Srdce, z části proto, že se zdály neuchopitelné a žily si vlastním životem, a spíš, než o ovládnutí šlo o naše splynutí a vzájemnou pomoc. Nepotřebovala jsem plně ovládat všechyn živly, jen jsem se potřebovala s nimi naučit pracovat, aby mi pomáhaly ne sloužily.

A toho jsem využila i tentokrát. Našla jsem uvnitř Srdce zdroj živlu vzduchu a snažila se ho uchopit. Oddělila jsem jeden vánek, do kterého jsem se snažila vložit zprávu. Prosila jsem všechny živly i Mudrce, aby to fungovalo. Srdce má být přeci jen nejmocnější, tak jsem doufala, že mou zoufalost vycítí a bude spolupracovat.

Moc pokusů jsem na to neměla. Slunce už vystoupalo na oblohu a během chvilky se celé město začne probouzet. V tu chvíli já už potřebovala být jinde.

Znovu jsem zopakovala svou zprávu a nasměřovala vánek k Leyliným oknům. Pokud to vyjde, sejdeme se u zadní brány, kudy vedla pěšina do Černého lesa. Když vánek zavadil o okno, které se prudce otevřelo, odlepila jsem se od zdi a vydala se na místo.

Čekala jsem podstatně déle, než by se mi hodilo. Nejen proto, že jsem dostala opět šílený nápad, jak naši situaci vyřešit a čím déle jsem nad ním musela přemýšlet, tím spíš mi docházela absurdita a nemožnost jeho naplnění, ale i kvůli obavě, že má zpráva nebyla doručena.

„Prosím řekni mi, že se nehodláš vrhnout do něčeho naprosto šíleného?!" Ozvalo se za mnou vyčítavě. Otočila jsem se na Leylu s provinilým úsměvem.

„Páni, takže si dostala mou zprávu." Podívala jsem se na své ruce, jako kdybych ji doručila osobně. Leyla si mě změřila pohledem.

„Dostala, a taky jsem vzala tohle." Vytáhla z brašny, kterou měla na rameni kalhoty. Chytla jsem je a poděkovala.

„A sice byla tvá zpráva místy dost neurčitá, ale vzala jsem i tohle." Leyla vytáhla široký zdobený náhrdelník s ohnivým diamantem uprostřed.

Srdce živlů.

„Julian Srdce nestihl vyjmout z koruny a vložit ho do jiného předmětu, Ale když jsem Srdce hledala, našla jsem původní korunu obroušenou jako náhrdelník." Leyla mi náhrdelník podala a mnou projela zvláštní vlna moci, když jsem se ho dotkla.

„Nevím, co máš v plánu, ale měla by sis ho nechat u sebe." Pokračovala.

„Srdce se nedá ukrást. Pokud si ho nasadím, Annara mi ho z krku nebude moct sundat, ať využije jakoukoliv sílu. Srdce se dá pouze darovat." Vysvětlila jsem a dřív, než jsem si to stihla rozmyslet jsem si náhrdelník nasadila. Neviditelnou mocí se mi sám od sebe obtočil těsně kolem krku a dva konce srostly k sobě.

V tu chvíli jsem se cítila jako uvězněná.

„Říkala jsi, že potřebuješ mou pomoc." Usmála se nervózně má přítelkyně. Zahýbala jsem s krkem, abych si zvykla na tíhu náhrdelníku.

„Asi vím, jak porazit Annaru, aniž bychom museli zavléct celou říši do války. Ale potřebuju ujištění, a proto musíme za někým, kdo nás nasměřuje správně." Vysvětlila jsem velmi vyhýbavě, čehož si Leyla byla moc dobře vědoma.

„Takže jinými slovy se dostaneme do velikého problému a nejspíš nás bude muset vysvobodit půlka království." Založila si ruce na hrudi. Usmála jsem se.

„Nějak tak." Zazubila jsem se na ní a rozešla jsem se po pěšině k Černému lesu.

„Tak jdeš?" Zavolala jsem na Leylu.

„Janě, že se řítíme rovnou do problému, když jdeme do Černého lesa. Řekni mi aspoň, že přesně víš, kam jdeme." Nevěřícně se mnou srovnala krok a nedůvěřivě se ohlédla k zámku, který se nám vzdaloval.

„Samozřejmě, že vím. Je načase pozdravit naše staré přátele." Usmála jsem se a vykročila mimo hlavní pěšinu vedoucí lesem do hustého a tmavého stromoví. Leyla mě opatrně následovala.

„A naši přátelé jsou kdo?"

„Strašidelný bílý potvory."