Planoucí jiskra

Kapitola 26. - Chlad vězení

Annara nás čekala. A já to měla tušit. Mělo mi být jasné, že si s námi ani nepromluví, že využije první minuty, kdy budeme v pevnosti, aby nás zavřela. Proč jsem musela být tak hloupá a spoléhala jsem na její dobrotu? Vždyť jsem se přesvědčila, že v sobě žádnou neměla.

Nechala jsem se sebe a Leylu chytit do pasti, ze které nebylo úniku. A já si to až moc dobře uvědomovala. Cela, ve které jsem seděla smrděla a mrazila tak, že mě ani můj vlastní oheň nedokázal zahřát. Tušila jsem, že tu bude přítomna nějaká magie.

Prvotní sebelítost jsem propadla hned na začátku. Potom ji vystřídal hněv a po něm chvilková odevzdanost s krutým smířením. Teď už jsme cítila jen zimu. V cele nebyla žádná okna. Nevěděla jsem, jestli je den nebo noc. Neslyšela jsem nic, všude bylo hrobové ticho a viděla jsem jen díky ohnivým plamínkům, které jsem přivolala. I ti ale planuly znatelně tlumeněji než obvykle. Jako kdyby je zdejší prostor svazoval.

Výborně Lauren. Skončila jsi ve vězení.

Mohla bych napsat knihu, jak se pokusit zachránit celou říši a skončit ve vězení. Myslím, že by mohla sloužit hrdinům jako příručka co nedělat, když jsou zachránit svět.

A jestli fungovalo naše spojení s Thomasem, tak ho naše pouto zavede do vězení...myslím, že budeme mít taky první manželskou hádku. Úplně slyším, jak mi vyčte to, že jsem ho ráno opustila, a navíc nakráčela přímo Annaře do rány. A nechala se zavřít.

Suše jsem se zasmála. No, takhle si mou záchranu určitě Mudrc nepředstavoval. Podívala jsem se nahoru, jako kdybych dohlédla na nebesa, a ačkoliv jsem nevěděla, zda tam skutečně je, zasalutovala jsem mu.

„Možná že si nebyl vůči Annaře bezmocný kvůli kletbě. Možná, že je to tou temnotou v ní." Zapřemýšlela jsem nahlas. Můj hlas se odrážel od stěn okolo mě. Byla tu jen jedna úzká pryčna, na které jsem teď seděla a opírala se o ledové hrubé kameny.

Poslední hodinu jsem vymýšlela všechny možné způsoby, jak se odsud dostat, jenže pokud tu můj živel skoro nefungoval, navíc nefungoval na Annařiny muže, byla jsem značně odkázána na hrubou sílu. A já to vždycky uměla víc s mečem než pěstmi. Kdyby se mi ale podařilo sehnat meč...

Jenže u mužů jsem žádný neviděla. Byly to hory svalů s tupýma očima a mozkama.

No výborně, Lauren. Co by na to řekla tvoje matka? Vzpomněla jsem si na všechny výchovné lekce, které mi dala o tom, jak mám být správná princezna, jak se stanu jednou něčí manželkou a budu hrát politické hry. Jenže já si radši hrála s mečem než se slovy. A teď jsem na to tvrdě doplatila. Neodkázala jsem ani pomyslet na mé sestry. Vždy byly o tolik zodpovědnější a schopnější než já, a život se jim za to odměnil. Všechny se měly stát královnami. Zatímco já měla zemřít ve vězení, po tom, co Annaře předám Srdce živlů a s ním, i můj živel. Pochybovala jsem, že by mě potom nechala žít.

Trestal mě život za mou vzpurnost a nerozvážnost? Byl hřích chtít být svobodná, nespoutaná a šťastná se svým drakem, horami a královstvím, které bylo mým domovem?

Podívala jsem se okolo sebe.

„No, ta svoboda ti teda vyšla." Odfrkla jsem si.

Byla jsem ve vězení. Ve studené zapáchající cele hluboko pod pevností a byla jsem sama. S vnějším světem mě spojovalo pouze mé pouto s Thomasem a Srdce živlů. Ani jedno jsem nehodlala použít. Zavolat k sobě Thomase by mohlo znamenat uvrhnout na něho stejný osud, jako na Leylu. A Annara navíc k Thomasovi chovala mnohem chladnější city než ke své dceři, protože jeho otcem byl muž, kterého nenáviděla víc než Mudrce. Do čeho jsem se to jen zamotala.