Kapitola 11. - Smrtící esence

474 42 5
                                    

Podívala jsem se pod nohy. Všude kolem mě se najednou zvedala mlha. Vydechla jsem a od úst mi šla pára. Zpanikařila jsem. Něco bylo špatně. Země jako kdyby se stáhla a omlouvala se mi. Všechno ztuhlo, najednou kmeny stromů pokrývala jinovatka, zem pode mnou zamrzla a já se klepala zimou.

A potom jsem za sebou ucítila pronikavé teplo, ale bylo to zvláštní. Ačkoliv jsem to považovala za teplo, studilo jako led.

Otočila jsem se. Celá ztuhlá a vyděšená, protože podvědomě, u živlů, podvědomě jsem věděla, co za mnou stojí. Věděla jsem to od okamžiku, kdy se začala zvedat mlha.

Stála jsem tomu tváří v tvář. Stál ode mě sotva pět metrů a mně ztuhly končetiny, jako kdyby mě svázala neznámá síla. Nemohla jsem to ovládat, ale nemohlo se mě to skutečně dotknout, nebo spíš nechtělo, jen mě chtěl udržet na místě. Což mě vyděsilo mnohem víc.

Bílý přízrak mě upřeně pozoroval černýma bezednýma očima.

Polkla jsem a snažila se netřást.

Už nikdy nebudu říkat, že mě nechali být. Už nikdy nebudu říkat, že mě nechali být. Už nikdy nebudu říkat, že mě nechali být. Už nikdy nebudu říkat, že mě nechali být.

Bílý přízrak naklonil hlavu, jako kdyby něčemu naslouchal.

Aaas'he riel est maereis saaah

Ozvalo se mi v uších a já si chtěla při tom zvuku rozškrábat ušní bubínky. Jeho hlas byl něco tak řezavého a šeptavého, že to dohánělo mysl k šílenství.

Zdravím tě, stará přítelkyně

Byla jsem si jistá, že přátelé jsme rozhodně nebyly.

Naše cesty se opět protnuly

„Co ode mě chceš?"

Přízrak naklonil hlavu a chvilku mě pozoroval.

Srdce je s tebou spokojené

Srdce je vědění

Avšak máš tak křehké srdce

Tíží ho svědomí

„No výborně, začal si mluvit ve verších."

Skořápka popraská

„Jestli si přišel, abych ti ohodnotila básničky, tak velký špatný, a máš dost nudnej život."

Zlodějko,

Uzavřeli jsme dohodu

„O žádné nevím, a nic jsem vám neukradla."

Vrať nám Temnou korunu

„Nemám jí."

Vrať nám Temnou korunu

„Co je to je?"

Vrať nám temnou korunu

„Jak?"

Vrať nám temnou korunu

„Co za to?"

Přízrak se napřímil.

Ahaaaa. Takže mi moc dobře rozumí.

„Tak jo ducháčku, vrátím jí, ale co za to? Určitě chápeš, že takhle cenná věc se mi vracet nechce."

Vrať...

„Nevadí, třeba ji prodávám, nebo ji hodím do..."

Ne! Hlupačko, jen šílenec by se ji zbavil.

Planoucí jiskraKde žijí příběhy. Začni objevovat