Planoucí jiskra

Kapitola 31. - Stříbrné plameny

Nad hlavou se ozývaly hromy doprovázené blesky prosvěcující temný prostor Chrámu Měsíce. Jejich kroky jsem slyšela čím dál znatelněji, avšak má moc, moc Srdce živlů, neyla dost silná, aby jim mohla v příchodu zabránit. Bylo jich víc, než jsem čekala, Annara si sebou musela vzít celou armádu, přestože na mou porážku stačila sama. Srdce mě píchlo v hrudi, jako by mi chtělo naznačit, že se mu nelíbí mé myšlenky.

To jsme byly dva.

Ovšem už se nedalo nic dělat. Zvedla jsem se ze studené země a přešla k oltáři, který se táhnul až k rozbořenému stropu, kterým sem tam stékal déšť. Přišel čas.

„Blíží se." Řekla jsem Leyle, aniž bych se na ni otočila. Hleděla jsem na oltář a hledala nápovědu, schránku, cokoliv, co by mi mohlo pomoci posílit moc Srdce.

„Jak jsou daleko?"

Neodpověděla jsem, cítila jsem jejich kroky a doléhal ke mně jejich zvuk čistě z podstaty síly Srdce, ale byla jsem příliš slabá, abych plně využila sílu jeho potenciálu. Najednou mě sevřela lítost, že jsem moc Srdce nikdy skutečně nevyzkoušela. Mohla jsem dobít svět, mohla jsem sjednotit všechny království a vládnout jim, mohla bych být nesmrtelná. Jenže k čemu je vám veškerá moc a nesmrtelnost, když nemáte pro co žít? Pro koho svůj svět budovat? Ač bylo Srdce mou součástí přes jeden rok a naplňovalo mě zvláštní láskou, nemohla jsem se dočkat, až ho ze svého těla vypudím.

Přejela jsem rukou po oltáři a přemýšlela, jak se Chrám Měsíce změní, až do něj opět vložím Srdce živlů. Blesky ozařovaly celý oltář až to působilo děsivě. Jako kdyby se i obloha připravovala na poslední boj.

„Dnes to skončí. Cítím to." Řekla jsem.

Cítila jsem, jak Leyla přešla ke mně a zastavila se sotva krok od první sochy vytesané v oltáři. Jedné, která měla znázorňovat moc země.

„Nemůže ti třeba Srdce nějak napovědět, jak máš přemoci mou matku?"

Vše mi přišlo jako tlachání, Srdce bylo netrpělivé, chtělo bojovat, chtělo se osvobodit a já pro něj byla momentálně jen slabá schránka.

„Srdce do sebe pohltí Annařinu temnotu, a zároveň si vezme i její živel, jenže se k ní potřebuji dostat, potřebuji, aby..."

Zbytek věty se ztratil v hromu. Ve stejný moment kdy odezněl jeho zvuk se sál Chrámu naplnil Bílé přízraky. Rozestoupili se po obvodu jako stráž a čekali. Beze slova. Leyla přistoupila blíž ke mně, v očích jsem ji viděla strach, natáhla jsem k ní ruku a opatrně ji stiskla, abych ji nevylekala.

„Ať se stane cokoliv, Srdce musí být vráceno do Chrámu."

Leyla se na mě nechápavě podívala.

„Jestli hodláš udělat stejnou kravinu jako můj otec a předat komukoliv Srdce živlů, tak ti rovnou říkám, že je to..."

Další hrom. Následoval blesk. Ze stropu se řinuly potoky vody a nad hlavami nám duněl déšť do vysoké střechy chrámu.

Byl čas.

Dveře se rozlétly tak rychle, že rychlost pohltila i magickou tlakovou stopu, která měla následovat. A nebo ji možná pohltil zdejší vzduch, už tak dusný, a Bílé přízraky se jako jeden muž otočili k příchozím. Bylo jich míň, než jsem čekala, jejich dusot nohou už neodpovídal tomu, co jsem cítila. Nechali někoho venku? Obklíčili nás? Bylo to zbytečné, tento souboj proběhne mezi mnou a Annarou, nikdo další se ho aktivně účastnit nebude. Jsou tu jen jako ukázka Annařiny moci, toho, že nám může ublížit několika způsoby, když se jí zamane.