Planoucí jiskra

Kapitola 9. - Zdvořilost sama

Další tři dny jsem strávila psaním a odesíláním dopisů mým sestrám. Ještě jeden dopis jsem poslala Adele, další dostala Hannah, do které jsem jako následnici letního trůnu vkládala největší naděje a ještě jeden jsem napsala své třetí sestře Tori.

Tři dny. Tři dopisy. Tři sestry.

U posledního dopisu Tori jsem dlouho pozorovala čistý papír a nedokázala začít. Co bych ji měla napsat? Poprosit o pomoc království, kterému měla vládnout, ale jelikož se její snoubenec podílel na mém únosu a odjel na pevnost do Černého lesa, tím pádem nechal Tori tak nějak na pospas jejímu životu a tudíž úplně neměla nárok na Podzimní království...

Ne, o téhle části se určitě nebylo nejlepší zmiňovat.

Nakonec jsem jí pouze poprosila o schůzku. Tori byla vždycky tvrdý oříšek, alespoň pro mě, protože jsme si kvůli jejímu vzdělání nebyly moc blízké, ale asi to z části byla i má vina, protože já jsem se zarytě vyhýbala všemu, z čeho koukala povinnost. Tori bývala hodně zvídavá holka, měla ráda drby asi jako každá mladá žena u dvora, ale na rozdíl od nich ona to dělala s grácií a elegancí hodné princezny a budoucí královny.

Tedy...

Ách, tohle bude těžký rozhovor. Ale cítila jsem, že tohle je nutné. Opravdu nutné. Jen jsem doufala, že mě sestra bude chtít vidět.

Každá z nich.

Za všechno, co se v království po korunovaci stalo jsem mohla já. Za to, že se neuskutečnila ani jedna korunovace, všechna království se ocitla na pokraji války a všechno by se to nestalo, kdybych se chovala víc zodpovědně. Kdybych se zasnoubila a poslušně odjela s ním do jeho země. Kdybych nebyla tak známá nezodpovědná a nepředvídatelná princezna, a v první řadě, kdybych si v pěti letech nevybrala živel ohně.

Všechno mohlo být jinak. Úplně všechno.

Dávala jsem si to za vinu. Neskutečně.

Julian dodržel, co slíbil a dopisy bezodkladně odeslal. Neptal se mě, jestli jsem si už vybrala předmět, do kterého Srdce zasadím místo čelenky, věděl, že až budu připravena, dám mu vědět, a já rozhodně ještě připravena nebyla, ale taky jsem nesnášela chodit s terčem na hlavě. Jedna náhoda, jeden špatný kolemjdoucí a Annara si pro mě přijede na bílé koni.

Nebo se mě pokusí někdo zase otrávit. Možná že i to byl důvod, proč mě tu chtěli všichni tak držet. A nejvíc Jarní král. Stal se z něho nesnesitelný člověk plný starých nevybouřených ambicí vůči Annaře, oháněl se pomstou i za věci, které se sotva staly v posledních dvaceti letech a já se začínala obávat, že se trůnu do konce války určitě nevzdá. Jenže Jrní král rozhodně nebude souhlasit s mým plánem. Svou moc si střeží tak pečlivě, že by z ní nedal ani kapku. Jeho válečné pohnutky byly hmatatelnější každým dnem víc. Chtěl válku, a pokud ovlivní i ostatní krále, můj plán naprosto selže.

Protože jsem byla unesena a nikdo nekorunoval ty mladé!

„Sakra!" Bouchla jsem do okna, ale vůbec nepovolilo.

Leyla se vyřítila z předpokoje a vytřeštila na mě oči.

„Ten krám, nejde povolit!" Rozčilovala jsem se a znovu silně bouchla do okna, aby se otevřelo. Plná frustrace ze všech myšlenek, které se mi honily v hlavě. Když ani to nepomohlo, přivolala jsem svůj oheň a namířila ho na okno.

„Ne! Lauren. Ne!" Leyla m strhla ruce, a přitom sykla a rychle je odtáhla. To mě probralo.

„Leylo, moc se omlouvám, to jsem nechtěla." Vzala jsem jí ruce a začala je prohlížet. Naštěstí se nepopálila.