Planoucí jiskra

Kapitola 33. - Smrt za život

S posledním Annařiným výdechem se na zemi objevil černý kroužek. Byl téměř okem nezahlédnutý, avšak já jeho stín někde poblíž čekala. Natáhla jsem se k němu a zvedla v rukou Temnou korunu.

„Co to je?" Ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na Walla.

„To je důvod, proč byla vaše matka šílená." Objasnila jsem velice povrchově.

Všichni se zašklebily.

„Co s ní budeš dělat?" Přistoupila ke mně Adele.

V tom se k nám přiblížil jeden z Bílých přízraků.

Všichni ostatní si zakryly uši, jako kdyby jim měli krvácet, ale já jeho divná slova slyšela uvnitř hlavy zcela srozumitelně a vytřeštila jsem oči. Rychle jsem přispěchala k Leyle, která stále mělce dýchala, ale moc času už jí nezbývalo. Tohle si nezasloužila, měla být tím nejsilnějším dítětem v zemi a místo toho přišla o vše, i o svůj život. Ale tohle...pokud mluvili pravdu.

„Neděs se, nechci tě zotročit nebo tak něco, ale tamhle ty si vzpomněli, že by nám mohli konečně pomoct a tvrdí, že pokud ti matka odebrala živel pomocí Temné koruny, může ti jí zase vrátit. Prosím, odpusť mi to, že jsem tě nedokázala ochránit, slibuju, že pokud tě přivedu zpátky k životu, tak pro tebe budu sbírat bylinky klidně nadosmrti." Zašeptala jsem jí do ucha a přiložila jí k hlavě Temnou korunu.

„Lauren! Co to děláš?" Zděsili se všichni najednou, ale já je nevnímala.

„Prosím, prosím ať to vyjde." Sepjala jsem ruce a modlila se ke všem živlům.

A potom Leyla otevřela oči a zamrkala. Jednou, dvakrát, třikrát. A potom se na hnusně zašklebila a černý kroužek kolem její hlavy odhodila do Chrámu, až proletěl jedním z Bílých přízraků. Vrhly se na něj jako supy.

„No tak to bylo odporný, nechápu, jak s tím mohla matka žít tolik let." Leyla se posadila a celá se oklepala.

„U živlů!" Vrhla jsem se jí kolem krku a pevně jí objala. Leyla žila.

„Vypadá to, že Temnotě jsem se asi nelíbila tolik, jako má matka." Zasmála se Leyla. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Ty se nezlobíš?"

„A kvůli čemu?"

„No že, já..."

„Lauren, zachránila jsi mě. Vzdala ses Srdce živlů, abys přemohla Temnotu, to by jen tak někdo neudělal." Usmála se na mě.

„To teda ne, ten náhrdelník se mi docela líbil." Ozvala se za mnou Hannah.

Pohlédla jsem na ní, její světle hnědé vlasy byly světlejší a působily spíš nazrzle, v obličeji měla ale stejně vyrovnaný a elegantní výraz, jaký jsem u ní vídala každý den v Zimním královstvím, s tím rozdílem, že když se chrámem prohnal vítr a rozfoukla jí blůzu, obtočila se kolem zakulaceného břicha.

„Hannah, ty si.."

„Ach ano, tohle? To je tvůj synovec." Mávla rukou, jako kdyby to měla být ta nejobyčejnější věc. Ale já z toho byla stále v šoku. Ze všeho.

„Jak jsem se sem vůbec dostali? Jak jste věděli, že jsme tady?" Nechápala jsem. Pomohla jsem Leyle na nohy a Wall svou sestru vzal pod rameny, aby jí podepřel.

Mé sestry se na mě usmály a rozestoupily se, abych viděla na člověka za nimi.

„Někdo zřejmě vycítil, kde tě má najít." Řekla Hannah a na mě v tu chvíli dolehla všechna ta tíha, emoce a bolest zároveň.