Planoucí jiskra

Kapitola 6. - Podzimní dvůr

Polední slunce příjemně hřálo, přestože teplé letní počasí pomalu ustupovalo chladnějšímu podzimu. Na nekonečných trávnících okolo podzimního zámku se třpytil závěs z barevných listů a halil zeleň pod ní.

Hraběnka Noc'Monte se natáhla a ze stolku kolem kterého seděly si vzala zákusek. Její nadýchaná róba byla samý volán a květ, a když se zakousla do smetanového zákusku krém se jí obtiskl na příliš přepudrovaný nos. Se světlými vlasy vyčesaných do výše stromů a ověšená tuctovými a velkými šperky vypadala sama jako zákusek. Annara protočila oči.

„Tohle je jistě jeden z posledních teplých dnů, u živlů, jak nemám ráda mokrý podzim." Postěžovala si a otřela si spolu s krémem i půlku obličeje.

„Nejspíš si budete muset zvyknout, v Podzimním království je léto jen díky elementálům, brzo dostanou mzdu a podnebí se vrátí ke svému normálu." Řekla Annara a hraběnka se nelibě zadívala na spadané listí.

„Zdejší počasí stejně nepřipívá dlouhým procházkám a v zámku je stejně útulno, jako na letním vzduchu." Řekla hraběnka a Annara si chtěla hlasitě povzdechnout, ale udržela si nic neříkající působení.

Nemohla tuhle ženskou snést. Ne že by jí samotné něco udělala, ale od té doby, co její otec domluvil sňatek s bratrem podzimního krále ji byla nucena dělat společnost. Hraběnka přijela z léta a nedokázala se aklimatizovat pouze co se týkalo počasí, ve všech ostatních ohledech byla vzornou šlechtičnou. Annara si vyslechla klepy snad od všech obyvatel zámku a její informace neměli konce. Nevěděla, jestli králova bratra lituje, nebo Podzimnímu království takovou klepnu přeje. Hraběnka vystupovala s hranou grácií a vypadala spíš jako mlaďounké štěně, které se připletlo ke koruně a její zodpovědnosti než jako dáma, kterou by vedle sebe měl mít bratr krále. Annara však nic z toho neřešila, dokud se hraběnka nezačala zajímat i o její život. Svoje záležitosti si řešila sama, maximálně do nich měl co mluvit její manžel, král, takže trávit každý den několik hodin ve společnosti hraběnky Noc'Monte byl jeden ze způsobů, kterým ji chtěl její manžel trestat.

Dolehl k nim dětský křik a handrkování. Hraběnka zvedla oči od svého šálku čaje a pozorovala dva chlapce nedaleko nich, jak si hrály s dřevěnými meči mezi spadaným listí.

„Je tu tolik...zábavy, princ Wallhelm se již určitě učí vladařským povinnostem. Jak mu jde výuka, slyšela jsem, že má výborné mistry až ze Zimního království?" zeptala se hraběnka a zajiskřilo ji v očích.

Annara se podívala na dva chlapce. Wallovi bylo osm let a už teď se povahou podobal jejímu manželovi. Byl klidný a příliš plachý, často se snadno nechával ovlivnit králem a jinými autoritami, kdyby u něho nestála Annara, dávno by ho považovali za slabého. Ačkoliv to byl teprve malý kluk. Annara se dívala, jak nemotorně, ale snaživě kolem sebe máchal dřevěným mečem a v očích se jí odrazila starost. Milovala svého prvorozeného syna jako nic na světě, ale obávala se, že ostatní měli pravdu a pro trůn se příliš nehodil. Byl až moc hodný a Annara věděla, jak zlí a pokrytečtí lidé dokážou na královském dvoře být. Nechtěla ho jednou vidět jako něčí loutku.

„Král dělá vše proto, aby se mu dostalo co nejlepšího vzdělání. Princ si vede výborně." Odpověděla jen. Nemusela lhát, byla to naprostá pravda, Wall byl v učení vytrvalý a snaživý, chtěl udělat dojem nejen na svého otce, ale i na ostatní šlechtice. Jen se musel hodně snažit, nebylo to něco, co by z něho přímo vycházelo.

„Za to jeho bratr je jako neřízená střela." Neodpustila si poznámku hraběnka a asi si myslela, že je to vtipné. Annara se falešně usmála.

„Jsou mu teprve čtyři, hraběnko, měl by snad předkládat návrhy generálovi La'cleerovi na upevnění našich hranic?" Odpověděla s úsměvem Annara. Hraběnka ironii nepochopila.