Ale i tak jsem si já začal upadat do říše snů (pro mě spíš nočních můr) a nechal se unášet pocitem naprosté pohody. Nic mi v tu chvíli nechybělo... možná přece jen něco, ale to jsem zjistil až později...
Harry
Ráno jsem se ale probudil sám... dočista sám. Postel byla na jedné polovině precizně ustlaná (tam, kde spal Louis) a v té druhé jsem ležel já.
Bylo mi líto, že mě takhle znenadání opustil. Bez rozloučení (bez polibku na rozloučenou).
Vím, že když se dva lidé spolu vychrápou, neznamená to hned, že spolu chodí. Ale tak když se s někým přece jen vyspím, je mezi námi nějaký vztah nebo aspoň pocit. Takže to rozloučení by bylo vhodné.
I přes mé negativní myšlenky a velkou neochotu vstávat, jsem vylezl z vyhřáté postele a oblékl si věci, které byly taky precizně poskládané a ležely hned vedle nohy postele.
Poté jsem vyšel z domu (překvapivě dveřmi) a vydal se obchůzku po městě. Po pár krocích mě chůze přestala bavit, a tak jsem vzlétl a vznášel se nad nic netušícími lidmi.
Nemohl jsem se vůbec soustředit... Jediná věc, jediný člověk, na kterého se moje mysl zaměřila a byla jím vyloženě posedlá, byl ďábel. Ďábel, kterého jsem před pár hodinami nemohl ani cítit, natož se k němu vůbec přiblížit. Teď však jsem toužil po jeho společnosti. V duchu jsem si přál, aby se někde objevil a já tak mohl obdivovat jeho krásu, která mě tolik oslňovala a přitahovala.
Najednou jsem uslyšel pronikavý výkřik, který se rozezněl ulicí, a mě z něho málem praskly ušní bubínky. Ohlédl jsem se, aby mohl zjistit, odkud ten vysoký zvuk jde.
Nemusel jsem hledat dlouho. Bylo nadmíru jasné, z kama jde a kdo ho vydává.
Uprostřed křižovatky, nedaleko pekařství stojící na rohu ulice, srazilo malou holčičku osobní auto. A ten kdo ječel, byla její matka. Ta chvíli stála paralyzovaná na místě, neschopna sebemenšího pohybu, než se jí vrátilo zdravé myšlení a ona poklekla ke krvácející dívence, aby mohla na ránu položit ruku (čímž vlastně zadržovala krev proudící ven) a zároveň nahmatat mobil, který měla schovaný v kapse tmavomodrého saka. Naťukala nějaké číslo, hádal jsem, že to bude nejspíš 155 a pozvedla mobil k uchu. Pár minut do něj něco rozrušeně mluvila a zuřivě při tom gestikulovala, než nakonec mobil dala zpátky do kapsy a naplno se začala věnovat zraněné dívce. Nejspíš by ji moc nepomohla, ale naštěstí jsem byl poblíž. Přistál jsem nedaleko zraněné a rychlými kroky popošel blíž k ní. Soustředil jsem se, abych byl schopný zachytit dívčiny myšlenky, protože mou prací je pomáhat lidem a plnit jim přání. Jestli je někdo zraněný a přeje si umřít, musím nejdříve najít velmi dobrý důvod, abych mu mohl jeho přání vyplnit, jinak jim pomohu.
Tahle holčička si nepřála umřít. Její mysl sice ano, protože už nedokázala snést takovou silnou bolest, ale její srdce bylo statečně dál a rozhodně nemělo v plánu přestat.
Proto jsem na nic nečekal, klekl si k ní stejně jako její matka a rukou ji pohladil po bledých tvářích. Tak nádherné stvoření... a přesto se ho někdo pokusí zabít a zničit tak jeho krásu a něžnost.
Má druhá ruka se posunula k jejímu srdci, kde i nadále zůstala, abych mohl té dívence dodávat svou vlastní energii a tím ji vlastně pomoct. Mým tělem, skrz mou ruku, až do jejího tělíčka proudila čistá a silná energie, která se začala rozlévat celým dívčiným oslabeným tělem a nevynechala při tom jediné místečko, ba ani konečky prstů.
Za chvíli jsem byl ale donucen přestat. Přijela totiž ambulance, ze které vyskákali mužíci v zářivě oranžové a rozložili nosítka, na které maličkou položili. Připoutali ji černým pásem, snad aby jim neutekla (kdyby toho byla schopna) a odvezli ji do nemocnice.
„Dobrá práce," ozvalo se za mnou a já okamžitě poznal, komu ten sametový hlas patří. Nechtěl jsem se otáčet, opravdu nechtěl, jenže moje zvědavost a touha vidět ho mě donutila pootočit mé tělo a pár stupňů, čímž se mi naskytl pohled na božského ďábla (ano, já vím, úžasné spojení).
„Co tady chceš?" obořil jsem se na něj, protože stále ve mně zůstala trocha zloby. To rozloučení jsem si určitě zasloužil...
„Někdo byl zraněn a smrt si ho volala... ještě štěstí, že si tady taky byl... jinak bych si tu malou odvedl sebou... a takové je škoda."
Aha, takže se mu taky líbila...
„Aspoň něco máme společné... vkus na děti," falešně jsem se usmál a otočil se k němu zády s úmyslem odletět, jenže zabránila mi v tom jeho ruka, která se obmotala kolem mého zápěstí a odmítala ho pustit.
„Hele, omlouvám se, že jsem odešel...," nežádal jsem jeho omluvu, přece jen, nejsem jeho přítel, takže má právo odejít, jak se mu zlíbí. Ale on se mi opravdu omlouvá...
„To je v pohodě," tentokrát jsem se na něj ‚opravdově' usmál a on mi ho s radostí oplatil.
„Nechceš se někde sejít? Rád bych tě poznal...," zašeptal. Skoro mu nebylo rozumět, jenže já jsem to díky Bohu slyšel.
Kývnutím jsem mu dal jasně najevo, že souhlasím s jeho návrhem a ať pokračuje.
„Co takhle dneska večer?" zeptal se a (sám tomu nemohu uvěřit) hanlivě sklopil hlavu. Možná se i červenal, ale to jsem nedokázal zaznamenat.
„Jasně, sejdeme se přesně tady?" tentokrát jsem vzal věci do vlastních rukou, jinak bych se toho nedočkal.
„Dobře," usmál se a naklonil se ke mně, asi aby mě objal či co. Ale on mě nechtěl objímat... On přitiskl své měkké polštářky v barvě maliny na ty mé. Byl to jen letmý polibek, ale i tak pro mě znamenal všechno. Bylo to něco něžného a láskyplného, možná snad i stydlivého. Určitě to bylo něco, co bych od ďábla nikdy nečekal...
Tak po 6 dnech znovu tady :) Co si o tom myslíte? Vydaří se jim 'rande'? :D Doufejme, že ano :)) Krásné sny :)
