Jakmile jsem však uviděl velké těžké řetězy, které byly provlečeny železnými oky a dál připoutány k podlaze, strach se mnohonásobně zvětšil, až se mi rozklepala i kolena a z křídel odpadlo pár pírek.
Snad mě tady nechce uvěznit! To přece nemůže udělat... nebo může?
Louis
‚Letěl' jsem necelou hodinu, a i když mi při tom často pomáhal vítr, vyčerpalo mě to natolik, že jsem s hlasitým vydechnutím spadl na tvrdou zem, která ještě byla po tuhé zimě pěkně zmrzlá a ztuhlá. Tím byl můj náraz o hodně bolestivější.
Chvíli jsem ještě ležel na zemi, tak jak jsem dopadl, aby se mi uklidnil dech a utišila bolest, která mi ochromila celé tělo, než jsem se konečně zvedl, abych se dál vydal po svých, když už moje vznášející schopnost selhala a já byl donucen jít pěšky. K tomu navíc začalo mrholení, které se po pár minutách změnilo v silný déšť.
Pomalu, ale jistě jsem promrzával, a abych se aspoň krapek zahřál, přitiskl jsem si ocas k tělu a třel o něj ruce. Moc to však nepomáhalo, alespoň se mi ohon nepletl při chůzi mezi nohy, jak se to obvykle stávalo. Velmi nepříjemná věc.
Kráčel jsem dál tmavým lesem, kde přes koruny stromů nedosáhly sluneční paprsky, takže zeleň tady skoro nerostla, žádné zvířátko jsem nezahlédl a vše bylo hrozně vlhké.
Za okamžik jsem ale narazil na písčitou cestičku, ne moc viditelnou, ale vedla směrem, kterým jsem chtěl jít, tak jsem se po ní vydal, ať už vedla kamkoli. Sice nejlepší by bylo, kdybych narazil na nějakou chaloupku, kde by hořel oheň a já měl možnost se u něj ohřát a usušit si promoklé věci.
Bůh mě má asi rád, protože jsem ušel sotva pár kroků a přede mnou se jako zjevení objevil menší dřevěný dům natřený na bílou. I když nevypadal zrovna útulně a jeho omítka byla příšerná, s převelkou radostí jsem se k němu rozběhl. Konečně se budu moct kde ohřát.
Nad dveřmi byla menší stříška, takže jsem se pod ní schoval, zatímco jsem se snažil otevřít dveře. Byly sice zamknuté a na nich byl přidělaný pořádně velký zámek, přesto se mi nějak podařilo je otevřít a vejít do opuštěného domu. Teda, aspoň na první pohled vypadal opuštěně, ale když jsem překročil práh, došlo mi, že tady někdo musel nedávno být. Na podlaze byly šlápoty, na stole ležel použitý talířek, kuchyni bylo špinavé nádobí a vlastně všude to vzbuzovalo pocit použitosti.
Moje nohy automaticky zamířily za největším teplem, takže jsem se ocitl v pohodlně vypadajícím obýváku, který byl příjemně vytopený. Na šedivé stěně vyseli obrázky s krajinou, gauč měl světle zelenou barvu a polštáře, které na něm ležely, vypadali velmi pohodlně a topení bylo zapnuté na plné obrátky.
Okamžitě jsem skočil na pohovku, kde jsem si našel přijatelnou polohu, abych mohl nechat odpočívat moje zmožené nohy a hlavně hlavu, která byla celou dobu zaneprázdněna myšlenkami na Harryho. Ne zaneprázdněna, ona jím byla přímo posedlá. Každým krokem, který jsem udělal, mi v hlavě naskočila nová a nová drobnost, kterou na mém kudrnáčovi tak miluji. Například jeho zelenkavé oči, dokonale tvarované rtíky nebo červené tváře. Nejvíc jsem myslel na jeho hnědé lokny, které mu normálně ladně splývaly podél ostře řezaného obličeje.
Ale jakmile jsem se ponořil do polštáře, udeřila mě do nosu velmi nepříjemná vůně. Něco jako zkažené ovoce nebo zelenina.
Chvíli jsem musel přemýšlet, než se mi v hlavě vybavila osoba, které smrad patří.
Azrael.
Ve vteřině jsem byl opět na nohou, nevydržel bych takový puch, a rozběhl jsem se do horního patra po velmi nestabilních schodech, kterých jsem si všiml už předtím. Byly vidět přímo od hlavních dveří.
Nahoře mně čekalo snad milion dveří a jen jedny byly otevřené dokořán a přímo vybízely, abych vešel, a tak jsem zamířil rovnou k nim.
Hned u nich jsem poznal Harryho vůni, která malinko omámila mé smysly a zároveň mě připravila na to nejhorší. Nevěděl jsem, co mě může čekat uvnitř.
Myslel jsem, že v tom pokoji najdu Harryho, jak bude přivázaný k posteli a šátek bude tlumit jeho vzlyky, ale nic takového. Místo toho na mě čekal jen prázdný pokoj s jednou neustlanou postelí uprostřed a jedním zatemněným oknem, přes které nepronikalo skoro žádné světlo. Jinak tam nebylo nic jiného.
Ale Harry nikde. Ani Azrael nebyl k nalezení.
Byl jsem vážně naivní, když jsem si myslel, že hledání Harryho bude tak jednoduché a já ho po jednom denním cestování najdu.
Se skleslým výrazem a se svěšenými rameny jsem sešel zpátky do obýváku. Rozhodl jsem se (pro svoje dobro), že raději nebudu prozkoumávat další místnosti. Bůh ví, co bych tam našel.
V kuchyni jsem si uvařil kávu, která malinko nabudila moje smysly, a šel si sednout k televizi, kde hrál nějaký nesmyslný pořad o puberťácké lásce. Smál jsem se tomu, ale bylo to spíš k pláči. Jak strašně to mají jednoduché. Jejich problémy se motají okolo značkového oblečení, škole a dalších kravin, které v reálném životě nikdy nepoužijete. Sračky, sračky a sračky.
Po delším civění na obrazovku, kde běhaly různé obrázky, jsem dospěl k názoru, že se Azrael nevrátí tak brzy, jak jsem předpokládal, takže jsem si mohl schrupnout. Menší spánek mi snad nijak neublíží.
S pocitem, že se nemám čeho bát, jsem položil hlavu do měkkých polštářů a poddal se pocitu únavy, která mě donutila zavřít oči a začít snít.
Jednou mě zabijete, protože stále nevíte, co je s Harrym.
