„Musím si ještě něco zařídit," zamumlal vyhýbavě a jako střela vyletěl ven (oknem) a zmizel kdesi v černé noci.
Za normálních okolností bych se vydal za ním, ale moje tělo dneska vydalo moc energie, takže jsem se rozhodl Harrymu v téhle situaci věřit. Což byla má největší chyba...
Harry
Divím se, že mě Louis nechal jen tak odejít, ale asi to pro něj bylo za dnešek už moc namáhavé a já se mu nedivím.
Vydal jsem se směrem k západní části města, přesněji do parku a ještě přesněji na jedno temnější místo, které bylo schované za dvěma řady trnitých keřů a dlouhými stébly trávy. Bylo to místo, kde jsem se odjakživa bál chodit a to jen proto, že jsem věděl, co mě tam čeká. Čekal mě tam jeden člověk... člověk se zlou duší a pochmurnou minulostí, které jsem byl bohužel součástí, ale zrovna já jsem byl ta jasnější, lepší část.
Došel jsem až do samého středu parku, takže jsem se nacházel na rozlehlé mýtině poseté lučními květy, které sice nebyly za noci vidět, ale i tak musely být krásné. Krásné jako můj spící ďáblík. Jen nad tou myšlenkou jsem se musel pousmát, je to tak roztomilé.
Bylo zvláštní, že jsem přemýšlel nad tak krásnou osobou, zatímco tady za ostnatým křovím mě čekala zlovolná duše s velmi chytrým mozkem, který byl zapojen jen někdy.
S námahou jsem se prodral skrz houští, abych se mohl konečně s tím mystickým člověkem setkat osobně a povědět mu všechny ty hrůzné věci, které jsem měl na srdci. A že jich nebylo málo.
„To jsi ty Harry?" zeptal se tlumený hlas skrytý někde v temnotě přede mnou.
„Ano," odpověděl jsem a můj hlas zněl odhodlaněji, než jsem očekával. Možná se ve mně přece jen najde nějaká ta odvaha. I kdyby jen malý zbyteček, pořád je to lepší než nic.
„Očekával jsem tě," ozvalo se znovu a tentokrát už jsem mohl spatřit urostlou postavu postávající za keři.
Nic jsem neřekl. Jakmile jsem totiž uviděl mého dávného přítele, všechna předešlá odvaha nějakým způsobem zmizela a já tady stál se strachem v očích i v srdci.
Když jsem dlouhou chvíli mlčel, Azrael se vznesl malinko nad zem, jen aby přeletěl trnité křoví a mohl být mi tak blíž. Ne, že by se mi to zrovna líbilo.
Přistál na měkké zemi, která se pomalu stávala bahnem, kvůli dlouhému přívalu srážek v posledním měsíci. Jemu to ale nevadilo.
Ještě jsem ho pořádně nezahlédl, stál totiž ve tmě, ale jakmile se mi hlavou prohnala tahle myšlenka, Azrael si ji přečetl (už jsem se zmínil, že umí číst myšlenky?) a udělal krok vpřed, aby se ocitl přímo v měsíční záři.
„Teď už mě vidíš?" zašklebil se, a přestože mu léta, které jsme se neviděli, přidala na vráskách, tak mu přidala i na kráse. Byl opravdu nádherný, ba přímo skvostný. Věděl jsem, proč jsem se do něj zamiloval před 95 lety, a proč bych se do něj zamiloval i teď, kdybych však nevěděl o jeho hrůzných činech, kterými trýznil celou planetu, a kdybych nebyl zamilovaný do někoho jiného.
„Nepřišel jsem si tě prohlížet," byl jsem překvapen, že můj hlas zněl odhodlaně a hrubě. Možná bych se měl trochu krotit, jinak mi ublíží za pouhá slova. Tušil jsem, že mi způsobí bolest (fyzickou i psychickou), ale nerad bych, aby začal po pár minutách našeho shledání.
„Vím, proč jsi přišel, a odpověď zní ne."
To snad nemyslí vážně! Vím, co umí, ale přece jen mohl počkat, až se ho zeptám a navíc, jak ne?!
