Vítr mě během cesty několikrát smetl, až jsem se tak tak udržel ve vzduchu a neskončil v blátě. Nakonec jsem s velkým štěstím bezpečně přistál na loučce, která byla však spálená a uschlá, takže na ni žádná tráva a žádné kvítí nerostlo, ale na jejím samém konci stála polorozpadlá stodola s otevřenými vraty dokořán, jakoby mě přímo vybízela, abych vstoupil dovnitř.
Tak jsem se tedy pod jejich neviditelným a neexistujícím nátlakem vstoupil dovnitř, ale v tu chvíli jsem si připadal jako největší blbec pod sluncem, protože sám jsem se vystavil pohledu, který se mi naskytl, jakmile jsem vešel do zplesnivělé místnosti. Obraz, který jsem spatřil, byl nechutně morbidní a hrůzný. Až se mi z něj zatočila hlava a měl jsem chuť omdlít. Opravdu.
Všude byla krev, sice ne mnoho, ale celá dřevěná podlaha byla pokryta zaschlými kapkami, které už začaly trochu zapáchat. Nejvíc to však schytaly železné okovy přikované k zemi a purpurové křeslo, které stálo ve stínu levého rohu, takže jsem ho málem přehlédnul. Bylo zvláštní, že zrovna tahle věc byla nejvíc poskvrněna. Nechtěl jsem vůbec vědět, co se na ní nebo u ní dělo. Nedokázal jsem si představit, jakou bolest a ponížení musel Harry snášet. Právě na tomto místě, kde jsem stál. Je to něco podobného, když jedete na výlet do Osvětimi a stojíte plynové komoře a víte, kolik lidí tam bylo zabito.
Navíc byl všude Azraelův smrad, který se mísil s Harryho vůní a celkem to i zhoršoval. Ta kombinace nebyla moc dobrá, ani příjemná, možná skoro až smrtelná. Po pravdě se mi z ní chtělo zvracet a nejen z ní, ale taky z té červené zapáchající tekutiny, která byla rozprostřena všude kolem. Prostě, stručně řečeno, to tady vypadalo jako v samotném pekle. Beze srandy.
Ale Harry a Azrael opět nikde. Azraela bych v pekle najít opravdu mohl, ale Harry tam určitě nepatřil. Přesto mi připadalo, jakoby se vypařili z povrchu zemského a za žádných okolností se nechtěli znovu objevit.
„Do prdele! Kurva!" vztekal jsem se a do všeho začal bouchat a kopat, jen abych ze sebe vylil tu nesnesitelnou zlost a smutek, který by se spíš dal přirovnat ke stesku a zklamání. Stýskalo se mi po Harrym a zklamán jsem byl sám ze sebe, že jsem ho stále dokázal najít a zachránit ze spárů samotného černého anděla.
Takže vše, co mi přišlo pod ruku, jsem ničil, a když to nešlo zničit, mrskl jsem jím buď na podlahu, nebo na nejbližší stěnu.
Krví poskvrněné křeslo bylo roztříštěno, řetězy vytrhnuty z podlahy a následně prohozeny zabedněným oknem, stěny samá díra od mojí pěsti, která do nich bušila bez přestávky, a i já jsem určitě nevypadal zrovna nejlíp. Musel jsem mít totálně červený obličej (rajče plz) a naběhlé žíly. To se mi stávalo vždy, když jsem byl strašně nasraný.
Tak to bohužel dopadá, když odepnu mozek z obojku a nechám jej dělat, co se mu zachce. Nechám vlnou ruku svým myšlenkám a činům. Všechny potlačované pocity se rázem zmnohonásobí a vyplují na povrch, kde způsobí paseku, jako právě teď a tady.
Když jsem se konečně uklidnil a znovu získal pod kontrolu svůj mozek, pocit, který byl zahrabaný někde hluboko, mi ovládl celé tělo. A ten pocit se nazývá žal.
Sesunul jsem se podél zdi dolů, až se můj zadek dotkl země a já se tak mohl skulit do klubíčka, nohy přitlačil k hrudi a začít brečet. Konečně jsem mohl vyprázdnit slzné kanálky a tím se nějak uvolnit a uklidnit. V tu chvíli mi bylo opravdu dobře, i když situace na to zrovna neseděla. Je až směšně trapně, že já po dlouhé době fňukám, zatímco Harry zrovna na tomto místě určitě plakal mnohem víc než právě já. Určitě i víc trpěl... Opravdu bych se měl konečně vzchopit...
A pod novým příslibem jsem si hřbetem ruky setřel poslední zanechané kapky na tváři a s odhodlaným výrazem (i srdcem) se zvedl, abych vyšel ven a našel nové stopy, které po sobě zanechal buď bílý, nebo černý anděl. Oba dva jsem právě hledal.
Tentokrát však nic. Ani sebemenší prachové peříčko jsem nezahlédl, ani zápach neucítil a ani stopy neuviděl. Všude čisto, jakoby tady někdo velmi dobře poklidil. Smetákem zametl.
A co teď? Co budu dělat, když neznám směr, kde bych měl začít hledat... Možná by bylo lepší se vrátit zpátky do chaloupky, kde na Azraela počkat. Přece jen je jeho (s největší pravděpodobností), takže by do ní měl co nejdříve zavítat.
S další nabitou energií, velmi jsem věřil, že Azrael bude v zastaralém domě, jsem ‚vzletěl' do vzduchu a rychlým tempem si to plachtil nad stromy.
Neměl bych tak moc doufat, co když tam opět nebude a já budu dozajista ztracený?
Proto jsem své nadšení krapek snížil, abych nebyl příliš zklamaný (což stejně budu). S ladným přistáním jsem dopadl nohama na pevnou zem a pomalým krokem si to zamířil ke dveřím.
Bylo však zvláštní, že byly pootevřené. Moc dobře si pamatuji, že jsem je zavřel a zamkl, takže jak to, že vidím menší škvírku, přes kterou proniká velmi známá vůně.
‚Harry je uvnitř,' problesklo mi hlavou a tentokrát s velkou netrpělivostí jsem se rozběhl ke vchodu, k pouhým dřevěným prknům, které mi bránily setkat se s mým andělíček, kterého jsem tak usilovně hledal.
Když jsem však dorazil k prahům domu a chystal se otevřít dveře, něčí tělo se mi postavilo do cesty jako obrovská barikáda, která stála mezi mnou a Harrym. Nemusel jsem ani zvedat hlavu, abych se tomu dotyčnému podíval do tváře a tím zjistil, kdo to je. Stačilo mi, abych spatřil tmavé pírko, které spadlo z křídel anděla smrti a s lehkostí dopadlo hned vedle moji nohy.
Můj snapchat děcka (přidejte si mě, nebo napište a já si přidám vás): cumberbitch8
