Cítil se volný jako pták a nebál se vzletět co nejvýš. Do oblak, za uklidňující symfonií, za světlem záchrany, které ho proměnilo v okřídlenou bytost, která se snesla zpátky na zem a od té doby pomalu roste a pomáhá utiskovaným lidem na tomhle krutém a nespravedlivém světě.
Realita
Jakmile jsem se vytrhl z myšlenek a podíval jsem se pod sebe, došlo mi, že jsem opět mimo moji představivost. Nechtělo se mi vzdalovat od mých snů a zážitků, které se staly kdysi v minulosti, ale některé z nich se také vůbec neodehrály. Byly prostě vymyšlené.
„Hejbni kostrou!" ozvalo se a já okamžitě poznal Azraelův hlas. Sice byl plný hněvu a netrpělivosti, ale já jsem nezrychlil, ba naopak. Zpomalil jsem, jak nejvíc to šlo, a užíval si slabý vánek, který mi ofukoval tváře.
„Zopakuj mi pravidlo číslo 1?!" najednou se objevilo přímo přede mnou a nasupeně si mě prohlížel. Asi bych ho neměl zbytečně moc provokovat.
„Poslechnout každý tvůj rozkaz," odpověděl jsem naprosto vyrovnaně, i když uvnitř jsem vyrovnaný vůbec nebyl, ale Azrael to určitě věděl.
„Správně, tak proč to neděláš?" jeho hlas se změnil z naštvaného na ledově klidný, až mi přešel mráz po zádech.
„Omlouvám se, pane."
„Nestojím o tvoji ubožáckou omluvu. Řekni mi, proč neuposlechneš rozkaz?" trval si na odpovědi, ale já jsem nevěděl, co mu mám odpovědět.
„Já nevím, pane," nakonec ze mě vyšla naprostá kravina. Nic horšího jsem ani odpovědět nemohl.
„Super, takže mi potom připomeň, že máš dostat trest. Pokud to neuděláš, tvůj trest se mnohonásobně zvětší, tím pádem očekávej větší bolest," ušklíbl se (až se mi z toho chtělo zvracet, ale násilím jsem si zachoval kamennou tvář) a pokračoval: „Ale pamatuju si dobu, kdy se ti tenhle druh bolesti líbil, Harry. Myslím, že se k tomu časem opět dostaneme."
NE!
„Pravidlo číslo 3: žádný odpor!" tentokrát však Azrael neudržel své nervy na uzdě. Na tváři mi přistála facka jak p****, která mě bolela mnohem víc, protože jsme byli stále ve vzduchu a nějakým záhadným způsobem (fyzika plz) se zvýšila rychlost napřahující se ruky, čímž byl způsoben větší náraz na mou pravou tvář. Připadalo mi, jako bych ji měl v jednom ohni.
„Pokračujeme," zavelel a znovu se rozletěl vpřed.
Následoval jsem ho v úplné tichosti a doufal, že náš cíl nebude daleko. A taky že nebyl.
Po pár minutách ustavičného mávání křídel jsme konečně přistáli u jednoho na první pohled úplně obyčejného domku. Byl bílé barvy, omítka byla hrubá (jak většina omítek taky bývá) a červená barva střechy odrážela svůj lesk na míle daleko. Přesto byste si jí z vrchu nevšimli. Ještě jsem se zapomněl zmínit, že jsme se nacházeli daleko za městem uprostřed menšího lesíka na vršku ne moc vysoké hory, ale stěží byste ji vyšlapali. Za jiných okolností a s jiným doprovodem by to bylo nádherné místo, bohužel v podmínkách, v jakých jsem se právě nacházel, mě tohle místo přímo odpuzovalo.
Pomalu se začalo chýlit k večeru a já se psychicky připravoval na svůj trest, o který jsem byl navíc donucen požádat.
Od doby, co jsme dorazili, uplynuly asi 3 hodiny a já stále nebyl odhodlaný zajít za Azraelem, se kterým jsem se celou tu dobu neviděl. Jen mi ukázal můj dočasný pokoj, a pak zmizel neznámo kam. Nevyhledával jsem ho. Byl jsem rád, že ho nějakou tu dobu neuvidím.
Ale teď nastala chvíle, kdy jsem ho musel vidět, jinak bych byl zažil ještě větší bolest a nejsem si jistý, že bych ji zvládl. Už teď se mi dělalo mdlo, když jen pomyslím na různé věcičky, co skladuje dole ve sklepení, a které jsou určeny jen pro způsobování trápení.
Zhluboka jsem se nadechl a svižnými kroky se rozešel dolů po schodech do prvního patra, kde na sedačce v obýváku seděl Azrael a v klidu sledoval zprávy. Nevypadalo to, že by zaregistroval moji maličkost, ale jak jo znám, zaslechl moje myšlenky.
„Pane," oslovil jsem ho a on pootočil svou hnusnou kebuli, aby mi mohl pohlédnout zpříma do očí, čímž mi to moc neulehčoval. Když jsem viděl jeho skoro nepatrné pokývnutí, kterým mi dal jasně najevo, že mám pokračovat, zavřel jsem oči, protože jsem se nemohl na něj dívat a přitom vyslovit větu, která mi zaručí, že budu trpět.
„Mám vám připomenout můj trest," začal jsem mu vykat a v duchu se modlil, aby ho to nějak obměkčilo a já se tím vyhnul trestu. Bez úspěchu.
Jeho oči nad mými slovy ještě více potemněly a určitě v duchu už vytvářel plán, jak mi způsobit muka.
„Ano, málem bych zapomněl, děkuji Harry," řekl, vstal ze sedačky a vydal se na chodbu. Prstem mi dal najevo, že ho mám jít za ním.
Jakmile však otevřel první dveře vlevo a vydal se dolů po schodech do černočerné tmy, věděl jsem, že je zle.
„Posaď se," rozkázal a já tak učinil. Posadil jsem se na jedinou židli v místnosti, která byla pro moji smůlu dřevěná, takže byla velmi nepohodlná.
„Ruce za sebe," dál pokračoval v příkazech a já ho stále poslouchal. Stejně jsem neměl na vybranou.
Ruce jsem zkřížil za opěradlem židle a on mi je obvázal velkým tlustým provazem, který se mi nepříjemně zařezával do zápěstí.
Dál pokračoval provazem kolem mých boků, stehen, až ke kotníkům, kde vytvořil masivní uzel. Asi abych mu neutekl, nebo co.
Náhle odněkud vytáhl dlouhé pravítko, které bylo rovněž dřevěné a švihl jím tak prudce, že mi okamžitě zčervenalo stehno.
Zaúpěl jsem bolestí a hned po první ráně se mi v očích vytvořily slzy, které jsem s velkým úsilím držel za víčky, aby nepřetekly.
Druhá rána přistála na pravé lopatce. Třetí na levém koleni a čtvrtá mi vytvořila červený flek uprostřed břicha.
Křičel jsem bolestí, plakal jsem a prosil ho, aby toho nechal, že už budu poslušný. Nic nezabíralo. Byl jako chodící (a létající) skála bez emocí.
Čtvrtou ránu mi uštědřil zepředu na lýtko a pátou jsem schytal přes tvář, jako facku. Bohu dík, že tahle už byla poslední.
Chvíli jsem se vydýchával a nechal slzy, ať si tečou, jak chtějí, než jsem zaslechl jeho hluboký hlas.
„Vstaň," promluvil a odvázal mě. Až teď jsem si uvědomil, že byl celou dobu ticho. Ani hlásku nevydal, zatímco já jsem jich vydal mnoho.
„Můžeš jít do svého pokoje," nakázal, když viděl, jak zmateně postávám vedle židle třesoucí se bolestí, která pořád nechtěla odeznít.
A protože se mi jeho rozkaz zamlouval, rychlostí blesku (dopomáhaje si křídly) jsem vyběhl do svého pokoje, kde jsem se zachumlal do peřin a vydal se do říše snů, ve kterých figuroval modrooký ďáblík čekající na mě, až se k němu vrátím od svého mučitele.
Náš příběh se krapek posunul v před, už to není jenom o sexu. Chtěla bych si proto přečíst váš obecný názor o převratném ději :)
