S pocitem, že se nemám čeho bát, jsem položil hlavu do měkkých polštářů a poddal se pocitu únavy, která mě donutila zavřít oči a začít snít.
Harry
Tohle se mi vůbec nelíbí, vůbec se mi to nelíbí.
Moje ruce byly uvězněny v železných poutech, takže nebylo možné, abych z těch svěračů mohl nějak uniknut. Navíc mé nohy na tom taky nebyly zrovna nejlépe. Tlustý a chladný kov je stahoval k sobě, až mi tam sotva tekla krev a měl jsem pocit, že i trochu modrají. To nevypadalo moc dobře...
Ani volat o pomoc jsem nemohl. Velký červený roubík tlumil všechny mé výkřiky, které jsem se pokusil zavolat.
Navíc jsem už přes 2 hodiny ležel na dřevěný podlaze a snažil se vyvlíknout z okovů, takže můj zadek a obě má stehna měli v sobě snad milion třísek. Možná jsem se ještě nezmínil, že jsem byl nahý. Azrael mě donutil se svléknout, potom mé svršky odhodil na podlahu a spálil. Ještě teď cítím to teplo, které mě pálilo po celém těle, protože jsem u něj byl zatracené blízko. Azrael mě totiž neodtáhl a tak jsem trpěl ještě víc. V tu chvíli jsem však ještě netušil, jaká je skutečná bolest.
Nechápu, jaký to má smysl mě tady zavřít, uvěznit a nechat prožívat muka. Stejně tady není, odešel, jakmile mi zavřel hubu a ubezpečil se, že jen tak neuteču.
Teď se však otevřely tmavě hnědé dveře a s protivným zavrzáním, které mi trhalo uši, vstoupil dovnitř můj trýznitel, který se pyšnil černými křídly na zádech.
Když uviděl mé načervenalé oči, které byly jasným důkazem, že jsem brečel, zákeřně se pousmál a přišel blíž ke mně. Se strachem, který mi byl určitě vidět i v obličeji, jsem k němu vzhlédl.
„Jak se máš, kopretinko?"
Tahle otázka mě neskutečně překvapila. Zatajil se mi dech a tep se zvýšil na maximum. Nemohl jsem uvěřit, že mě tak opravdu oslovil... Myslel jsem, že má vzpomínka, která mi doslova změnila život, ale také mi ho zkazila, nikdy nevypluje na povrch. Bohužel, Azrael si to nemohl odpustit... prostě nemohl! Proč to dělá? Proč mě trápí nejen fyzicky, ale i psychicky?
„Neumíš odpovědět?!" nepříjemně mě chytil pod krkem a vytáhl na nohy, které však nebyly moc stabilní. Mohl za to nedostatek jídla a pití, ale i vzduchu, kterého se mi tady v stodole moc nedostávalo. Okna byla zatlučena a veškerý přístupný kyslík proudil skrz malinkaté dírky v plesnivých stěnách.
„Umím," dělalo mi velký problém tohle jediné slovo vyslovit. Hlasivky mi pomalu přestávaly fungovat, takže jsem odpověď zašeptal. Azrael si z toho vyvodil svůj záměr, špatný záměr.
„Bojíš se?"
„Nebojím se."
Opravdu nemám strach, jen menší obavy co se mnou má v plánu a jak moc budu trpět. Smrti se ve skutečnosti nebojím, jen umírání.
„Ale měl bys," byl u mě nebezpečně blízko, ale to by nebyl on, kdyby něco neudělal.
Silná rána mě zasáhla do odhaleného břicha, za které jsem se okamžitě chytl a skroutil se do klubíčka. Hlasitě jsem se nadechl a doufal, že ta bolest brzy zmizí.
Když už se byla konečně pryč, ucítil jsem další na temeni hlavy a ta byla ještě větší a bolestivější než ta první. Musel mě praštit něčím oválným a hlavně kovovým. Chytil jsem si naražené místo a po pár sekundách ruku odtáhl, abych se ujistil, že mám na ni krev. K tomu všemu se mi začala točit hlava. Skvělé, opravdu skvělé. Moje šance na přežití se krapek snížila.
„Takže, ještě jednou se tě zeptám. Jakpak se máš?" jeho nechutně mentolový dech se otřel o můj krk a jeho ruka mě chytla za paži, aby ji mohla odtáhnout z mého obličeje. Zakryl jsem si ho, když jsem uslyšel jeho kroky, jak se přibližují. Neměl jsem chuť ho znovu vidět.
„Mám se dobře, děkuji za optání," sázel jsem na slušné chování. Třeba mi to nějak pomůže a on mě pustí.
Nad mou odpovědí přikývl a sedl si do purpurového křesla, které stálo naproti mně v levém rohu místnosti. Pohodlně se usadil a dal si nohy přes nohu. Vypadal tepleji než obvykle.
„Baví tě mě sledovat?" odvážil jsem se ho zeptat a na odpověď jsem čekal pěkně dlouho. Opravdu ho bavilo mě trápit a týrat. Jeho trpělivost byla snad nekonečná, ale moje nervy ne.
„Ano, velmi mě to baví a teď si stoupni," rozkázal a naznačil prstem, abych se postavil, což se mi v řetězy na rukou a nohou moc nedařilo, ale nakonec jsem to dokázal, takže jsem teď stál na velmi rozklepaných nohách.
„Pomalu se otoč," řekl, když si mě dostatečně prohlédl a já ho poslechl.
Pomalu jsem se otočil kolem své osy a přitom se snažil, abych nezakopl o řetězy.
„Moc jsi mi chyběl, kopretinko. A taky mi chybělo tvé dokonalé tělo."
Dělalo se mi šoufl z jeho odporných slov a navíc mě oslovil kopretinko. To mě pobouřilo ještě víc. Až budu volný, spoutám ho a hodím na dno hlubokého oceánu, aby neměl šanci se z tama dostat.
Po tom, co se mi tohle vytvořilo v hlavě, se Azrael prudce zvedl a praštil mě do čelisti.
Pod náporem bolesti jsem se sesunul zpátky na zem, kde jsem strávil většinu svého života a třel si bolavé místo. Určitě mám celé tělo pokryté modřinami a to jsem ještě rád, že mám jen modřiny. Mohlo to být ještě něco horšího, ale ubližování ještě zdaleka neskončilo.
„To máš pravdu, tvoje týrání teprve začíná," zašeptal a nebezpečně napřáhl pravou ruku.
„Tak začneme, nemyslíš?" zasmál se, ale když se mu nedostalo žádné odezvy, udělal něco, co jsem v životě nečekal.
Klekl si na levé koleno, vypadalo to, jakoby někoho žádal o ruku a pokynul mi, abych se připlazil k němu. Když jsem tak udělal, popadl mou levou ruku a položil si ji na nastavené stehno. Nechápavě jsem se na něj podíval, aby mi vysvětlil, co chce dělat. On bez jediného slova znovu napřáhl ruku a ta následně prosvištěla vzduchem, až zasáhla moji vřetení kost a tím ji přelomila na půl. Uslyšel jsem pronikavý výkřik a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že ho vydávám já.
Automaticky jsem stáhl zlomenou ruku k sobě, která byla trochu v divném úhlu. Vypadalo to pěkně nechutně, ale co už jsem mohl dělat. Moje ruka byla pořádně poraněna, Azrael se znovu posadil do křesla a vypadalo to, že tady hodlá strávit noc a venku začala bouřka, která svým vichrem lomcovala plechovou střechou. Bál jsem se, strašně moc jsem se bál, jak dlouho ještě přežiju.
Takže, chtěla bych začít tím, jak moc jste skvělí čtenáři :) Chtěla bych vám jen sdělit, že nebudu přidávat díly každý den, protože pak jsem vyšťavená a příběh mě přestává bavit. Jde o to, že budu díly přidávat tak po 2-5 dnech, ať mám mozek v pořádku, ať mám hodně nápadů a ať mě to hlavně baví, protože jinak by tenhle příběh skončil jako příběh Little love nebo Nikdy spolu (pozastavila jsem se). Přestali mě bavit a poslední díly jsem psala z donucení, takže ztráceli šmrnc. Snad chápete :* :) Love yu!
