„Je možné udělat z dívky anděla, ale pouze pod podmínkou, že umře násilnou smrtí a pochybujeme, že někdo z vás dvou by byl ochotný ji ublížit, proto se naskytla druhá možnost, vy se stanete lidmi."
Louis
Opravdu jsem slyšel dobře? My a stát se lidmi? Jakože já bych byl člověkem?
Ta představa se mi svým způsobem velmi zamlouvala, ale já nechtěl přijít o všechny výhody, která jako ďábel mám. Mohu ‚létat', pomáhat lidem, nemusím jíst ani pít, nepotřebuji vydělávat peníze, nikdo mě nevidí a v neposlední řadě mám možnost se tvrdě milovat s Harrym.
Kdybych se stal normálním lidským pozemšťanem, o tohle všechno bych přišel. Možná bych i přišel i o Harryho, protože on by si určitě našel někoho lepšího a hlavně hodnějšího než jsem já. Ne možná, určitě by to udělal... A já bych to určitě nepřežil. Jakože, ne že bych mu to nepřál, samozřejmě, že bych byl rád, kdyby si našel někoho na svojí nevinné úrovni, zároveň by mě to zničilo, protože jsem až příliš sobecký a majetnický. Musím a chci mít Harryho stále při sobě. Nevím, jestli se tomu říká láska... Potřeboval bych v tomhle ohledu nějak zaškolit.
Z přemýšlení o výhodách a nevýhodách lidského života mě vytrhl Harryho hlas.
„Ano, beru to!"
Zněl tak nadšeně, že jsem měl sto chutí to taky odsouhlasit, jen abych ho potěšil ještě víc. Ale já si zvolil druhou možnost, zůstat ďáblem.
„Já to neberu, nechci být člověkem," řekl jsem a nebojácně se podíval do očí Rádců, jakoby mi snad mohli nějak ublížit.
Chvíli jsem jen tak zíral do šedivých duhovek a snažil se něco vyčíst z jeho mimiky. Jeho obličej však byl kamenný a neutrální, až jsem měl obavy, jestli mu náhodu nepřestalo bít srdce.
On se však následně pohnul a přesunul svůj pronikavý pohled na andílka stojícího vedle mě, který na mě koukal velmi vyčítavě a snad i ublíženě.
„Jak to myslíš, že to jako nebereš? To přece nemůžeš myslet vážně! Chceš přece pomoci té holčičce, ne? A co je tak špatného na normálním životě?!" vztekal se Harry, když si konečně uvědomil, co jsem vlastně řekl.
Byl z toho takový celý mimo a jen tak tak zadržoval slzy, ale marně. Stejně za pár vteřin přetekly přes okraj a začaly stékat po tvářích.
Nechtěl jsem ho nijak urazit nebo mu snad ublížit, ale mám právo na svůj názor a svoje rozhodnutí. Sice mu tím ublížím, protože on se si asi se mnou vysnil nádherný a dokonalý život, který by aspoň trochu zapadal do normálních kolejí, ale já takový nejsem. Chci se bavit, chci si ještě pořádně užít svého druhého života a tím nějak zapomenout na ten první. Byla mi dána druhá šance na pořádné žití, tak proč ji zahodit jen kvůli nějaké holce? Vždyť na světě umírá tolik lidí, tolik malých a krásných dětí, ale Harry se rozhodne zrovna pro tuhle. Tohle má být můj důvod k přeměně, která mě může stát život? Nehodlám to riskovat, už kvůli sobě, ale i kvůli Harrymu.
„Všechno je na něm špatné. Ne, Harry, podívej se na mě a pozorně poslouchej! Co se ti stalo, před tvou smrtí? Hmm? Ublížili ti. Ano, ti lidé ti ublížili, zmlátili a zranili. A ty se chceš stát jedním z nich? Posloucháš se, jak naivně to zní? Vím, že rád dáváš druhé šance, tak jsi anděl, je to pochopitelné, ale oni si žádnou druhou šanci nezaslouží! Každý den vidíš všechny ty pohromy a zachraňuješ lidi, ale oni si to způsobili sami! A ty se chceš k nim přidat... Holčičce můžeme najít adoptivní rodinu, to přece není problém, ale nemusíme se měnit na stvůry... Chápeš mě? Chápeš mě aspoň trochu?"
Harry se nad mým dlouhým proslovem ošil a jen přikývl.
Celou dobu nás pozorovali Rádci a jejich obličeje naznačovaly, že se mnou do puntíku souhlasí. Byl jsem na sebe pyšný.
Harry se mnou ale vůbec nesouhlasil. Nasadil výraz alá přemýšlím. Svraštil obočí, malinko vystrčil bradu a celou dobu se škrábal na temeni hlavy.
Několikrát po sobě jen němě otevřel pusu, jakoby se chystal něco říct, vzápětí ji však opět zavřel a dál dělal, že usilovně přemýšlí.
„Tak... nemáme na vás celý den. Ačkoli za vaším záměrem vidím dobré úmysly, Louis má pravdu. Nestojí to za to. Proto vás odmítáme proměnit, je nám líto," Rádci s konečnou platností řekli svůj názor a rozhodnutí, ke kterému dospěli.
Harry se opět pokoušel něco namítnout. Vztekal se, ale i tak mu to bylo prd platné. Na ně jeho uslzené řečičky vůbec neplatili, takže Harryho divadélko bylo k ničemu.
„Pojď, Harry, půjdeme," chytl jsem ho jemně za ruku, abych ho mohl přemístit, on se mi však vytrhl a rozzlobeně ukázal ukazováčkem na staříky před námi.
„Vy...," zavrčel výhružně, „jste jen banda ubožáků, kteří jsou tak strašně líní, že ani andělovi nepomohou. Jste usmrkaní usmrkánci, jste zbabělé krysy!"
Jeho nadávky nebyli vůbec nadávky, zněli strašně vtipně, přesto jsem tušil, že to starce naštve a bude zle. Moc zle...
„Co si to dovoluješ?!" zahřměl hluboký hlas a Harry se pod jeho autoritou skrčil, věděl, že překročil hranici jejich trpělivosti.
„Já... ehm... já...omlouvám se," zašeptal s hlavou skloněnou a pohledem zabodnutým do podlahy.
„On to tak nemyslel," snažil jsem se ho bránit, bohužel, bylo to zbytečné. Nikdo mě neposlouchal.
„Od této chvíle si vyhnancem! Nesmíš vstoupit do žádného města ani vesnice. Jsi odsouzený k věčnému bloudění po lesích, bažinách a jiných nepěkných neobydlených krajinách."
To nebylo dobré... to nebylo vůbec dobré.
Názor?
I have birthday.
Ich habe Geburtstag.
Je dois anniversaire.
У меня день рождения.
Tengo cumpleaños.
Ben doğum var.
Mám narozeniny.
Nechcete mi koupit další lístek na kluky?
