Pomalým a skoro tichým krokem jsem sešel schody, ale nemusel jsem je scházet až úplně dolů, protože už od poloviny schodiště jsem spatřil hnědou kštici, ze které trčely menší růžky. Tak tohle byl důvod Azraelova povyku...
Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, byl to opravdu on! Louis! Jeho zářivě studánkové očka se rozhlížela kolem dokola, snažila se vyhnout pohledu na Azraela, ale jakmile sklouzly na mě, zorničky se rozšířily a objevila se v nich jakási jiskra, kterou jsem naposledy viděl při našem milování.
Sice jeho oblečení bylo potrhané a špinavé a obličej vypadal velmi unaveně, přesto byl však krásnější než kdy jindy. Možná to bylo tím, že jsem ho dlouho neviděl a neskutečně se mi po něm stýskalo.
„Harry..." vydechla a já po tak dlouhé době mohl zaslechnout jeho sametový hlas, který mi kdysi šeptal do ouška, jak moc mě miluje a jak moc po mě touží.
Chtěl jsem přijít k němu a vtáhnout ho do velkého objetí, avšak v rychlých krocích směřující směrem ke dveřím mě zastavil nepříjemný a podrážděný Azrael, který na mne zakřičel, abych zůstal na místě a nehýbal se.
Tak strašně moc jsem ho chtěl neuposlechnout, ale strach z trestu, který mohl přijít, mě naprosto ochromil a já nebyl schopný žádného pohybu. A tak jsem jen zoufalým pohledem propaloval Louise a v duchu ho prosil o pomoc.
Nevím, jestli mi četl myšlenky jako Azrael, ale naprosto pochopil, o co ho tolik prosím.
„Nemáš mu co rozkazovat, rozumíš? Nevlastníš ho a taky nikdy nebudeš! Harry je můj, jen můj a já se o něj nehodlám dělit s takovým k******, jako jsi ty! Harry je krásný, milý a naprosto dokonalý na rozdíl od tebe, takže na něj nemáš sebemenší nárok šahat a vůbec, prostě se ho už nedotýkej!" Louis totálně vypěnil a jeho hlasitý křik se rozléhal po celé chaloupce, až se i základy třásly. Kdyby ho nepřerušil Azraelův poněkud podezřele klidný hlas, možná by se i rozpadla a zbyli by z ní jen třísečky.
„Ale ano, můj milý příteli. Harry mi už patří, sám se mi odevzdal. Vyměnil svoji svobodu za tvoji bezpečnost. Takže prosím tě odejdi, nebo poruším svoji přísahu a něco ti opravdu udělám."
Azrael měl bohužel pravdu, byl jsem v jeho rukách a Louis byl tak v bezpečí.
„Má pravdu Louisi, měl bys odejít," nechtěl jsem to říct, ale jak jinak bych ho udržel z Azraelova dosahu a tím zabránil zranění, které by mohl Louis utrpět.
Jeho oči okamžitě pohasly a obličej se stáhl do smutné grimasy, stále si ovšem stál za svým.
„Já bez tebe nikam nejdu, Harry. Vím, že jsem ti ublížil a to moc, ale miluji tě. Nebylo snadné tě najít, a proto se jen tak nevzdám."
Jeho hlas byl rozhodný a tón tak pevný, až mi z něj naběhla husí kůže. Kdyby takhle mluvil za jiných okolností a o něčem jiném, byl bych už maximálně vzrušený a bez váhání bych se na něj vrhl. Takhle jsem však mohl jen stát na místě, držet se na uzdě a prosit ho, aby odešel.
Jenže tím, že mi řekl, že mě miluje, mi to dělal ještě těžší, než to bylo zbytečně nutné a pro něj to taky nebylo snadné, prozrazoval mi to jeho výraz.
Moje pevná maska, kterou jsem nasadil, jakmile Azrael připomenul naší dohodu, se v sekundě zhroutila. Moje uslzené oči a pohaslé koutky rtů musely hodně prozradit, jinak by se Louis opět nevzchopil a nezačal do Azraela dorážet a nadávat mu do volů a jiných zvířat.
„Pusť mě za ním, uhni z cesty, rozumíš? Jestli teď hned neuhneš, rozbiju ti tu tvoji nechutnou držku takovým způsobem, že tě ani tvoje vlastní matka nepozná!"
Nikdy jsem neviděl Louise tak rozčíleného, jako v tuhle chvíli. Vztekal se, agresivně gestikuloval rukama a jeho tváře nabraly nebezpečně červenou barvu, vypadal jako nafouknutý balonek, který co nevidět praskne a já tak budu muset seškrabávat jeho vnitřnosti ze stěn.
Azrael však vůbec nehodlal ustoupit, právě naopak. Stál ve dveřích jako přikovaný a ještě se opřel o futra, jen aby Louise ještě víc vyprovokoval. Měl jsem sto chutí mu říct, aby to nedělal, že to pro něj nedopadne dobře, jenže moje druhá polovička už nějak zasáhla za mě.
Louisova paže se rozpřáhla, až si málem vykloubil rameno a jeho pěst tvrdě zasáhla Azraelovi bradu, která vypadala hlasité KŘUP. Už i ten zvuk nezněl moc dobře, ale zasáhnutá brada vypadala ještě hrůzněji.
Přišlo mi až příliš podezřelé, že se anděl smrti nechal tak snadně skolit. Už jenom Azraelova pýcha by mu to nedovolila a navíc, proč by si nechal vrazit?! Zvláštní, opravdu zvláštní...
„Pojď Harry, jdeme," ozval se Louis a mě málem vyskočilo srdce z hrudi jen z věty, kterou jsem si tak moc přál slyšet.
Konečně mám možnost vypadnout z téhle mučírny a hlavně od mučitele, který mi způsobil takovou bolest a trápení, které přesahovalo hranici všeho.
Pomalu, bál jsem se, že se mi něco stane, jakmile zrychlím, jsem sešel zbytek schodů a po dlouhé době se ocitl v Louisově náruči.
Jeho svalnaté ruce mě pevně uchopily a tím mi dodaly pocit bezpečí, který jsem už dlouho nezažil. Mohu dodat, že mi to strašně chybělo.
Louisova vůně mě sice malinko omámila, takže když mě pustil, zapotácel jsem se, ale po chvilce jsem opět našel ztracený balanc.
Ruku v ruce jsme vyšli ven, ale cestou jsme museli projít kolem Azraela, který se válel po zemi a jen těžce dýchal. Měl však dostatek síly, aby mě mohl chňapnout za kotník a tím zastavit můj odchod.
„Najdu si tě, Harry. Slibuji ti, že si tě opět najdu a odvedu," zachraptěl.
Nechtěl jsem ho poslouchat, neměl jsem už nervy na to, abych jen vůbec slyšel jeho jediné slovo.
Proto jsem vytrhl nohu z jeho spárů a dál následoval Louise, který už na mě netrpělivě čekal venku.
Nikdo z nás nepromluvil. Sice bylo o čem, ale já jsem se bál, že tím poruším atmosféru, která se kolem nás vytvořila v podobě bubliny. Neměl jsem to srdce ji prasknout.
Jenže Louis měl jiné záměry.
Rychlými kroky ke mně přišel, chytl mé tváře, snad abych mu neucukl a přivlastnil si mé rty. Bez sebemenšího odporu jsem mu je daroval, ať si s nimi dělá, co jen uzná za vhodné. A on toho plně využil, poznal, že jsem se mu oddal.
Nejdřív je jen tak jemně žužlal, ale potom ho to evidentně přestalo bavit, takže se konečně vzchopil a začal mě líbat s pořádným chtíčem. Jazykem přejel přes dolní ret a já se pod návalem vzrušení zkusil nadechnout, on však využil situace a vplul svým jazykem do mé pusy, kde donutil zapojit i můj a začít s ním hrát.
Tolik mi chyběli naše hrátky a všechna ta rozkoš, která zaplavila celé moje tělo a probudila mé nervové buňky, které začaly tančit blahem.
„Miluju tě," zašeptal jsem, a když mi odpověděl úplně stejně a k tomu přidal já tebe víc, uvědomil jsem si, že teď už mám všechno, co jsem kdy v životě potřeboval. Štěstí mě naplňovalo a srdce bylo zaplaveno láskou, která byla díky Bohu opětována.
Mám na vás otázky: Baví vás to? Má vůbec cenu pokračovat?
