Když jsem však dorazil k prahům domu a chystal se otevřít dveře, něčí tělo se mi postavilo do cesty jako obrovská barikáda, která stála mezi mnou a Harrym. Nemusel jsem ani zvedat hlavu, abych se tomu dotyčnému podíval do tváře a tím zjistil, kdo to je. Stačilo mi, abych spatřil tmavé pírko, které spadlo z křídel anděla smrti a s lehkostí dopadlo hned vedle moji nohy.
Harry
Vše, co se dělo po zlomení mé ruky, jsem měl zahalené v mlze, která mi bránila plně se soustředit nebo si vybavit vzpomínky na mé týrání.
Matně si pamatuji, že mě odpoutal od pevného a studeného kovu, abych se mohl postavit a on mě k sobě otočil zády. Doufal jsem, že mi ošetří rány, které mi způsobila dřevěná podlaha, o kterou jsem se několikrát odřel. Ale on ne...
Pár kroků ode mne odstoupil, ale předtím mě ještě stihl pohladit po levém boku. Sice se mi ten dotyk vůbec nelíbil, přesto mi připadalo, že je to celkem milé gesto a po něm by snad nemuselo následovat nic hrozného a bolestivého jako doteď. Jenže Azrael mě opět překvapil a zklamal.
Vzdálil se ode mě jen proto, aby měl víc prostoru pro napřáhnutí a bičíkem mi tak uštědřit ránu mezi lopatky. Nečekal jsem to, takže jakmile jsem ucítil štiplavou bolest na své kůži, všechny svaly na zádech se napnuly a snažily se tím zmírnit bolest, která postupně narůstala do neuvěřitelných rozměrů.
Nevydal jsem ze sebe ani hlásku, ani sebemenší povzdech mi nevyšel z úst. Držel jsem se, aby nebylo moc poznat, jak moc trpím a mu tak nevzrostlo ego ještě víc.
Ale moje mlčení ho naopak nabudilo, takže druhá rána byla snad milionkrát větší a údernější než ta první a zasáhla bok, který byl předtím polaskán jeho rukou. Palčivá bolest se opět dostavila, ale já jsem však mlčel a držel se na uzdě. Kdybych se teď přestal ovládat, začal bych neskutečně řvát a bránit se mu, což by bylo možná lepší, než abych prkenně stál a nechal si stále ubližovat. Bohužel, na obranu jsem neměl odvahu a ani sílu. Odvaha mi chyběla už od malička a sílu jsem ztratil nedávno...
Třetí rána byla mířena do levého stehna, kde mi určitě ještě pár dní zůstane červená jizva, která mi bude připomínat tyto těžké dny.
S napětím jsem očekával další rány, která však nepřišly. Namísto toho mi podkosil nohy a já díky němu prudce spadl na zaprášenou zem a narazil si snad celé tělo. Od konečků prstů na nohou až po naražené rameno jsem cítil sílu dopadu. Nenechalo mě to chladným, ale já pořád nenašel dost kuráže k protestům.
„Pohni se," po dlouhé době jsem uslyšel jeho hluboký a odtažitý hlas, který mi po pravdě naháněl hrůzu, a ucítil jeho nohu, jak do mě kope, abych se posunul zpátky k okovům. Nechtěl jsem být znovu uvězněný, ale neměl jsem na výběr, musel jsem nastavit ruce, aby mi kolem zápěstí mohl zamknout pouta. Nohy mi však zůstaly volné a za pár sekund jsem zjistil proč.
Azrael chytl do rukou konec řetězu a vytáhl mě znovu na nohy. S trhnutím mi naznačil, abych ho následoval a vyšel za ním ze stodoly.
Jakmile jsem konečně překročil práh a nadechl se čerstvého vzduchu, zaplavila mě radost, kterou jsem nepocítil už dobrých pár dní. Možná jsem se radoval předčasně, ale nikdy nevíte, kdy dostanete možnost si naposledy užít uspokojení, které vám dokáže zvednout náladu a koutky rtů. Byl jsem za něj maximálně vděčný.
Nešli jsme moc dlouho, sotva půl hodiny, než jsem uviděl červenou zářící střechu domu, ve kterém jsem strávil prvních pár hodin s Azraelem. Nemohu říci, že jsem se vyloženě netěšil, až se konečně pořádně vyspím v sice ne moc pohodlné posteli, ale je to pořád lepší než tvrdá podlaha v stodole, která připomíná kobku.
Když jsme kráčeli po bahnité cestě, všiml jsem si párů stop, které vedly do lesa kousek od našich. Měli velikost, která mohla patřit jen jednomu člověkovi, teda spíše bytosti, kterou jsme nazývali ďáblem. To znamená, že Louis byl tady a hledá mě! Možná tady ještě pořád je...
S až převelkým úsměvem jsem vešel do domu hned po Azraelovi (divím se, že si ho nevšiml) a rozhlídl se kolem, jestli náhodou nezahlédnu kaštanové vlásky nebo až nebezpečně modré očka. Skoro jsem si vykroutil krk, jak jsem se snažil nahlédnout do všech rohů a zákoutí v mé blízkosti. Všechno však zbytečně, nebyl tady...
Můj úsměv tedy okamžitě pohasl a postupně se vytrácel, až se změnil ve smutný úšklebek, který neopustil můj obličej po celý následující den.
I teď, v přítomnosti, se stále tvářím stejně zachmuřele a navíc zjišťuji, že si toho pamatuji celkem mnoho (pro moji smůlu).
Hned po důkladně prohlídce domu mě Azrael poslal do mého pokoje bez oken (tudíž i světla) a řekl mi, že jestli mě uslyší nebo uvidí do 7 večer, schytám trest, který se nevyrovná všem trestům, jenž jsem už zažil. Raději jsem tedy na jeho rozkaz zůstal celou dobu ve své posteli a přemýšlel. Myslí se mi mihlo tolik myšlenek, že jsem byl rád, že mi nevybouchla hlava.
Když jsem však uslyšel pronikavý Azraelův výkřik, který se ozval z dolního patra, a málem jsem díky němu přišel o ušní bubínky, nedalo mi to a musel jsem se jít podívat, co ho donutilo tolik zakřičet. Zvědavost byla větší než strach z potrestání.
Pomalým a skoro tichým krokem jsem sešel schody, ale nemusel jsem je scházet až úplně dolů, protože už od poloviny schodiště jsem spatřil hnědou kštici, ze které trčely menší růžky. Tak tohle byl důvod Azraelova povyku...
Zabijete mě, já vím... Sice už se pomalu blíží k vašemu přání (Louis zachrání Harryho), přesto jsem vám to ještě odepřela... Až v příštím díle, darlings. Jinak, na obrázku je Azrael (Chris Pine, hrál ve filmu Deník princezny 2). Love yu
