„Dobré," zamumlal jsem tiše, abych nepřerušil ten nádherný polibek a přitiskl se k němu ještě víc. K většímu dotyku nám však bránila pokrývka, ale i pocit, že pod ní je kompletně nahý a na lusknutí prstů by byl ochotný se mi oddat, mě vzrušovala. Přesto jsem zůstal u názoru, že to včera opravdu stačilo, navíc měli bychom začít něco dělat. Přece jen máme tady na zemi určité poslaní.
Bůh mě asi začíná nenávidět, protože jakmile jsem se konečně vyhrabal z vyhřáté a Louisem provoněné postele a vyšel ven, abych začal plnit svoji povinnost, začalo pršet. Jak naschvál.
„Nechceš jít zpátky?" ozvalo se za mnou a já naprosto přesně poznal bytost, které tento hlas patřil. Úplně stejně mě oslovil před pár dny a jeho nabídka zněla velmi podobně. Tenkrát jsem však souhlasil, teď však ne. Musím se opět stát tím nevinným andělem, který pomáhá lidem a nešuká s ďáblem.
Proto jsem razantně zavrtěl hlavou, aby si toho Louis všiml a nechal mě dělat svou práci, která byla založena na pomoci lidem a jejich ochraně.
„Jak chceš," jeho tón hlasu zněl tak strašně zvláště, že mě donutil otočit, abych dokázal něco vyčíst z jeho obličeje, když se mi to nedařilo poznat z hlasu.
Když jsem se však obrátil, narazil jsem do něj a díky moji úžasné šikovnosti se nechtěně otřel o jeho rty. Zapůsobilo to naprosto dokonale (úplně jinak než jsem chtěl) a mělo to za následek výbuch atomovky.
Přestal jsem se ovládat a bylo mi jedno, jestli to udělal schválně nebo to vůbec neměl v úsmyslu, jeho rty se tak i tak ocitly pod mým vlivem a já v sekundě poznal, že ani on to neplánoval. Prostě se to stalo omylem a já toho velmi šikovně využil ve svůj vlastní prospěch. Ach, jsem to ale sobec. Přesto bych se toho pocitu nikdy nevzdal, i kdybych se měl stát tím nejsobečtějším člověkem v celém Vesmíru a i za jeho hranicemi. Klidně budu hnít někde v samotném pekle, pokud tam bude on a s ním i jeho rty. Jediné, co potřebuji k životu, jsou ty krásně měkké a růžovoučké polštářky a ne nějaký debilní kyslík, ten vůbec není potřebný!
„Opravdu nepůjdeš zpátky?" škádlivě se zeptal a provokativně se o mě otřel. Třeba to byl přece jen záměr, jak mě dostat do postele, ale jedno se mu musí nechat, vzrušil mě, bravo, na mě to však ‚vůbec' neplatí. Možná jen malinko, jenže to se nepočítá, protože se mi podařilo udržet kamennou masku a tím ho i trošku znejistit. 1:0 pro mě.
„Fakt ne?" asi se musel ujistit, když se mu dostalo záporné odpovědi, ale jestli si myslí, že mě dostane, tak to hošánek šeredně plete.
On si však nedal pokoj, i když jsem opět pokroutil hlavou a dal mu tím jasně najevo, že se nenechám oblomit. V tu chvíli jsem si připadal jako největší a nejtvrdší skála s převelikánskou trpělivostí. Což jsem si fakt byl.
„Tak už něco řekni, miláčku."
Grrr, on prostě nezmlkne. Musí mě stále pokoušet a zkoušet, kolik toho mé nervy vydrží, dokud nerupnou jako struna na kytaře.
Louis tomu navíc nasadil korunu. Jeho neposedná ruka sjela z mého ramene až z lemu kalhot, kde se na minutku zasekla, a pak se spustila ještě níž a pořádně zmáčkla můj pulzující penis.
Neudržel jsem se, až takovou trpělivost opravdu nemám. Byl by to zázrak, kdybych dokázal držet jazyk za zuby a zabránit vzdychu, který se, díky mé neopatrnosti, dostal ven.
1:1.
„Baví tě to? Zahrávat si se mnou? Dělá ti to dobře?" zašklebil jsem se na něj a snažil se vykroutit z jeho sevření, bohužel, marně. Navíc, když jsem sebou šil, způsoboval jsem si tím ještě větší muka. 1:2 pro Louise.
