„Od této chvíle si vyhnancem! Nesmíš vstoupit do žádného města ani vesnice. Jsi odsouzený k věčnému bloudění po lesích, bažinách a jiných nepěkných neobydlených krajinách."
To nebylo dobré... to nebylo vůbec dobré.
Harry
Pršelo a já i za deště pochodoval směrem na západ, kde by měla být jedna menší vesnice a v ní čaroděj, který mi dokáže splnit přání za předpokladu, že i já mu jedno vyplním.
Podle pověsti to je hodný kouzelník, všichni si ho totiž chválí a doporučují ho ostatním. Jen mám krapek strach, co po mě bude žádat. Snad to bude v mých silách, jinak nevím, kde se mám obrátit.
Rádci mi odmítali pomoct a jako plus k tomu mě odsoudili k vyhnanství. Jakoby toho nebylo málo, jakobych si neprožil už dost hrůz.
Nechtěl jsem odejít z města, opravdu nechtěl. Prosil jsem je o druhou šanci, že se polepším, ba dokonce jsem se i omluvil, možná jsem měl kleknout na kolena, ale to bylo příliš pod úroveň mých morálních zásad. Oni si však tvrdohlavě trvali na svém a já tak musel opustit rodné městečko a vydat se do pustých lesů, které byly zahaleny v mlze a smradu z uhelných dolů, ve kterých se poblíž těžilo uhlí.
Kdyby tady byl Louis... NE! Nebudu na něj myslet... Určitě by se mě snažil přesvědčit, ať to nedělám. Ale zastal se mě a toho si velmi cením, i když se mnou nesouhlasil a svými řečičkami obalamutil starce, ať nás nepromění. Prý šance na druhý život, lidi jsou svině, bla bla bla. Kecy, kecy, kecy.
Já jsem anděl a mám i andělskou povahu, tedy jsem přímo stvořený, abych odpouštěl a promíjel chyby.
Ti, co mě zmlátili, si jistě uvědomili, že udělali velkou chyby a určitě toho doteď litují. A ostatní nejsou přece tak špatní. Přece, ne každý člověk musí být hned zkažený, na zemi žijí i hodné a mírumilovné osoby, tak proč je okamžitě zavrhovat? Není k tomu žádný pádný důvod, pouze Louis je vidí jen ve špatném světle.
Však já ho nepotřebuji, vůbec ho nepotřebuji! Zvládnu tuhle cestu kliďánko sám, bez jakékoli pomoci či rady.
A tak jsem bez problému přeskakoval kořeny stromů, prolézal hustým křáčím a uhýbal před větvemi stromů. Létat jsem bohužel nemohl, protože jsem se musel držet kamenité cestičky vedoucí právě tímto lesem, takže kdybych se vznášel nad korunami stromů, neviděl bych ji.
Šel jsem dobrých pár hodin, než jsem narazil na první známky životy, teda když nepočítám ptactvo a jiné zvířectvo žijící v zeleném porostu.
Chaloupka, která se zčista jasna objevila přímo před mýma očima, se mi zdála strašně povědomá. Měl jsem takový pocit, jakobych ji už někdy viděl, ale za Boha jsem si nemohl vzpomenout kde.
Pomalými a hlavně tichými kroku jsem došel až k okýnku a nenápadně nakoukl dovnitř.
V tu chvíli jakoby do mě udeřil blesk. Vyjekl jsem a rychle začal couvat zpátky do stínu kmenů, protože osoba, kterou jsem spatřil, mě asi uslyšela a šla otevřít dveře, aby mohla nakouknout ven.
Jakmile se však Azraelova hlava objevila mezi dveřmi, pojala mě strašlivá hrůza. Vlasy na hlavě se mi zježili strachem, na rukou a nohou mi naskočila husí kůže a celé mé tělo znehybnělo. Nebyl jsem schopný žádného pohybu, až na zběsilé dýchání, které nešlo nijak zklidnit. V duchu jsem se modlil, aby mě neslyšel nebo snad nezachytil zběsilý proud mých myšlenek.
Jsem blbec, když jsem si až teď uvědomil, komu tahle chata patří. Nechápu, jak mi to mohlo vypadnout z hlavy, copak jsem zapomněl na všechno to utrpení? Ne, nezapomněl. Já se snažil zapomenout a s tím mi pomáhal Louis, kterého jsem neviděl od té doby, co mě přemístili zpátky do ‚reality' a doslova vykopli z města.
Azrael mě naštěstí nezaregistroval a zapadl zpátky dovnitř, takže jsem mohl skoro v klidu obejít jeho dům a znovu se vydat po pěšince za svým cílem.
***
‚Konečně', oddechl jsem si, když jsem spatřil červeně zářící střechy, od kterých se odráželo poslední sluneční světlo.
S pocitem blaženosti jsem došel až před dřevěnou bránu, za kterou stála chudá vesnička.
Z posledních sil, a že mi jich teda moc nezbývalo, jsem se donutil vzlétnout, abych přeletěl vrata, ocitl se tak uvnitř a mohl začít pátrat po mém zatím neznámém čaroději.
Hledal jsem nějaké cedule, kterými byla vesnice přímo zamořená. Jakoby bylo možné se tady ztratit.
„Potřebuješ něco?" ozval se jemný hlásek vedle mě a já s menším infarktem otočil hlavu tím směrem, odkud se ozval.
Stála tam menší dívka se zrzatými vlásky, které ji splývali až do půlky zad, a tmavě hnědýma očima, které si mě zvědavě prohlíželi. Nejvíc mě však zaujala její bílounká a na první pohled drobounká křídla.
„Hledám místního čaroděje," řekl jsem a vpíjel se do jejích očí, kterých jsem se nemohl nabažit. Byly tak krásné a měly v sobě jakousi jiskru, která mě neuvěřitelně očarovala, stejně jako zbytek jejího obličeje.
„Pojď se mnou," usmála se, čímž ukázala dvě řady čistě bílých zoubků a prstem mi naznačila, ať ji následuju.
„Jak se jmenuješ a z kama jsi?" zeptala jsem, zatímco jsme kráčeli vydlážděnou ulicí a míjeli ostatní obyvatele.
„Jsem Harry a dřív jsem bydlel v jednom městě pár kilometrů odsud," nechtěl jsem ji vyzradit, že jsem vyhnanec, to by se se mnou potom nemusela bavit.
„Jsem Ariel," představila se mile a podala mi ruku.
Při chůzi to bylo sice obtížné, ale i tak jsem vložil svoji dlaň do té její a stisk ji s radostí opětoval.
„Zvláštní jméno," nedalo mi to, prostě jsem musel zjistit, jaký je její příběh. Nestala se andělem jen tak a taky se nejmenovala Ariel jen tak. Muselo v tom něco být a mě to strašně zajímalo.
„Mám ho po své babičce, která kdysi byla součástí Rady, vlastně ji založila spolu s ostatními anděly. Já jsem andělem od narození, nikdy jsem nedostala možnost, být člověk. Sice toho lituji, ale babička mě vždy nabádala, že lidé jsou zlé a panovačné stvoření, proto mě to teď tolik netrápí," každé její slovo jsem až nadmíru hltal, ale když jsem uslyšel konec jejího vyprávění, svraštil jsem obočí a vytočeně vyšpulil pusu. Jinak jsem však nedal nic znát a ona se ani neptala. Neptala se vůbec na nic, až na jméno a bydliště, a já ji byl za to vděčný. Nebyl jsem si totiž jistý, zda bych zvládnul říct svůj příběh.
„Tak, jsme tady," řekla a ukázala na tmavě zelenou chýši postavenou z tenkých klacků, které byly svázané k sobě poměrně tlustým provazem.
Já ji ze slušnosti poděkoval a rozloučil se s ní. Pochybuji, že ji ještě uvidím.
Ona mě na oplátku objala, popřála mi hodně štěstí a odešla stejnou cestou, jakou jsme sem přišli.
‚Jde se na to', pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl, abych si dodal odvahy a zaklepal na proutěné vrátka, které se následně otevřely, a v nich stál zarostlý stařík s velkým vousem a už mě zval dál.
Názor? :) Ariel na obrázku.
You'll never love yourself half as much as xxxxxxxx (doplň).
