Proto se ze mě stalo, to co jsem. Bezcitný anděl, přezdívaný anděl smrti nebo Azrael, který bere vše, co chce a nevrací nic. Odčerpávám z lidí všechen temperament, sílu a jiskru života. Zbude jen duše, kterou však následně vyrvu a schovám si ji do krabičky, jako suvenýr. Abych věděl, kolik lidí jsem připravil o semínko existence. A že jich byla spousta. Dále po šedivých nocích sedím na dřevěné podlaze tohoto baráku a počítám. Jedna duše, druhá duše, třetí duše...
Harry
Ráno, po bezesné noci s tichým vzlykáním do polštáře a častým probuzením ze zlého snu, mě vzbudila hlasitá rána, jakoby něco skleněného dopadlo na zem a rozbilo se to.
Vůbec se mi nechtělo vstávat, ale jakmile se z dolního patra ozval Azraelův naštvaný hlas, který na mě řval, ať se okamžitě dostavím, vyběhl jsem z postele jako střela, abych mohl být svému ‚pánovi' okamžitě při ruce.
S nepravidelně zvedajícím se hrudníkem jsem dorazil až do prostorné kuchyně, ale to co jsem viděl, mi naprosto vyrazilo dech. Azrael seděl na židli u jídelního stolu nohu přes nohu a tvářil se naprosto v pohodě a uvolněně, jakoby pár metrů od něj nebyl roztříštěný pohár s čajem. Z výrazu byla poznat arogance a lhostejnost, kterou mi kdysi tolikrát připomínal, a která mě KDYSI k němu tolik přitahovala.
Když mlčel jako hrob a nic neříkal, pochopil jsem, že se mám asi ozvat první. Můj mozek mi kázal, abych byl zticha a počkal, až mu dojde trpělivost, ale ta druhá část mého já se bála trestu, který by mohl následovat, takže jsem se přiklonil k té druhé možnosti, protože můj pud sebezáchovy byl nakonec silnější.
„Přejete si, pane?" optal jsem se s lehkou netečností.
„Ukliď to!" rozkázal a přitom se tvářil, jako bych za skleněnou spoušť mohl já. Přitom jsem v tom byl úplně nevinně.
Nemohl jsem ale odmlouvat, to bylo proti jeho pravidlům, takže jsem se jako poslušná ovečka sehl a začal uklízet. Špatně se mi po včerejšku klečelo, protože dřevěné pravítko zasáhlo mé koleno a určitě ho nějak pohmoždilo, protože se mi těžce klekávalo.
Nejdřív jsem nametl všechny střepy, i ty nejmenší, na tmavě zelenou lopatku a poté vytřel ovocný čaj, který nám měl sloužit jako pití k snídani. K jídlu mít asi nic nebudeme.
„Ale makej, nehodlám čekat celý den," jeho protivný hlas se mi vyrýval do mozku a já jen tak tak udržel jazyk za zuby, abych náhodou neřekl něco ‚velmi' nevhodného a nedostal za to další trest, kterého jsem se velice štítil.
S totálním nezájmem o celý okolní svět (výjimkou Louise) jsem všechen bordel natropen Azrael vyhodil do smetí a zapl varnou konvici, aby ohřála vodu, kterou jsem následně nalil do dalšího skleněného džbánu a přidal dva sáčky malinového čaje, který jsem já osobně strašně zbožňoval. Když byly oba vyluhované, nalil jsem čaj do dvou hrníčků. Jeden pro mě a jeden jsem podal Azraelovi do natažené ruky.
Ten opatrně usrkl čaje, možná se bál, že jsem ho nějak otrávil (s největším potěšením), ale když zjistil, že jedovatý není a má dokonce přijatelnou teplotu, napil se velkým douškem. Viděl jsem, jak se mu pohnul ohryzek. Kdyby to udělal Louis, zešílel bych vzrušením, ale u anděla smrti mě to nechávalo ledově klidným.
Neměl jsem ale odvahu napít se. Bál jsem se, že udělám něco špatně a trest mě za to nemine. Třeba se mu nebude líbit, že jím a piju s ním v jednom pokoji, nebo že usrknu moc nahlas. Možností je spousta.
Tak jsem raději v klidu počkal, až on svůj hrníček dopije, a až pak, když opustil místnost, jsem si mohl čaj pořádně vychutnat. Miluju horké čaje po ránu, i když je třeba léto. Nemohu si ho nikdy odepřít, je to něco jako moje tradice, kterou opakuji už celá staletí.
„Kde se zase flákáš?!"
Ach jo... jak já ho nenávidím.
„Tady jsem," ozval jsem se zpět, ale když nepřišla odpověď, vydal jsem se k hlasu.
Azrael stál u dveří a v rukou měl želízka. Pohupoval s nimi ze strany na stranu a mě už jen z pohledu na ně přeběhl mráz po zádech.
„Pojď za mnou," řekl a otočil se ke dveřím, která otevřel a vydal se ven do sychravého počasí. Studený vítr mi foukal do zad, kde se mi pod jeho chladným dotekem vytvářela husí kůže. Dokonce i křídla se mi klepala zimou. Nebyl jsem oblečený na výpravu ven.
„Kam jdeme?" odvážil jsem se zeptat, ale on mi neodpověděl, přestože musel vycítit moje zneklidnění, které mi kolovalo po celém těle.
Po nekonečných 5 minutách jsme zastavili u nevelkého srubu, který vypadal, že se každou chvilkou rozpadne na milion třísek. Byl sbitý z borovicových prken, která byla tak prolezlá červotoči a jinou havětí, že jsem se divil, že se ještě nezbortila.
Azrael otevřel menší vrata, ze stejného dřeva jako zbytek stodoly, a která vydala nepříjemný pisklavý zvuk.
Když jsem překročil práh, do nosu mě udeřila silná vůně hniloby a plísně, která se postupně usazovala na všem dřevěném. Můj noc byl tím zápachem paralyzován.
Netušil jsem, co tady budeme dělat, nebo spíš, co já tady budu dělat a co se mnou má Azrael v plánu.
Jakmile jsem však uviděl velké těžké řetězy, které byly provlečeny železnými oky a dál připoutány k podlaze, strach se mnohonásobně zvětšil, až se mi rozklepala i kolena a z křídel odpadlo pár pírek.
Snad mě tady nechce uvěznit! To přece nemůže udělat... nebo může?
Don't kill me, please :D I love you so much and I'm so sorry (ten konec váš štve, I know).
Jinak jsme přeskočili 11,1K přečtení a 1,05 hvězdiček a 111 komentářů! Och, miluji vás :*
