‚Jde se na to', pomyslel jsem si a zhluboka se nadechl, abych si dodal odvahy a zaklepal na proutěná vrátka, které se následně otevřely, a v nich stál zarostlý stařík s velkým vousem a už mě zval dál.
Louis
A je to tady zase. Situace se opět opakuje. Deja vu.
Harry zmizel neznámo kam a já bych ho (jako správný přítel) měl jít hledat. Ale pohádali jsme se, takže... Ne, žádné takže ani ale! Prostě ho půjdu najít, i když je přísně zakázáno se stýskat s vyhnanci. Takže bych mohl mít problém. Ale láska hory přenáší. Možná to ale není zase tak špatné, ale takže je špatné. Od teď se budu snažit ho nepoužívat.
Tedy, sice jsem odbočil od hlavního dějství, ale opět se k němu vracím.
Mám se rozhodnout, zda vyměním svůj ‚čistý rejstřík' u Rádců (jsem ďábel, ten nemá nikdy čistý rejstřík) nebo poruším zákaz a vydám se za Harrym.
Ani jsem nemusel přemýšlet, nechápu, co jsem předtím na tom tak řešil. Moje rozhodnutí bylo naprosto jednoznačné a všichni okolo mě (nikdo kolem mě nebyl, ale nevadí) to určitě věděli a to jsem to zatím nevyslovil.
Půjdu najít Harryho!
Už mě to sice vůbec nebaví, hledat ho. Nikdy jsem neměl kvůli někomu takové problémy a přítěží. Nechápu, proč se obětovávat pro vyhnaného bílého anděla. Zatracená láska, kdo ji vynalezl?! Jen naprosto k ničemu. Jen vás oslavuje a vysává. Do háje, proč moje srdce vzplálo zrovna k Harrymu?! Dokážete mi to někdo vysvětlit? Prosím...
***
Je temná a hluboká noc, všude je klid a já se jako zloděj plížím podél cesty, aby mě nezahlédli jiné bytosti a nepožalovali můj pokus o úprk starcům. To bych byl v pytli.
Bosýma nohama potichu našlapuji na kamenný chodník a v duchu se modlím, abych náhodou nevydal hlasitý vzduch a tím na sebe zbytečně neupozornil.
Naštěstí se mi však daří být naprosto zticha a tiše se vyplížit až za poslední domy tohohle města.
Když mě konečně skryjí stíny stromů, můžu se pořádně narovnat a oddechnout si. První část úkolu za sebou. Tu nejlehčí.
Vznesu se nad koruny, abych se mohl rozhlédnout, a snad narazím na Harryho vůni, která mě k němu dovede. Pokud se ovšem nějakým záhadným způsobem neztratí...
Najednou jsem zbystřil a otočil své tělo směrem na západ, odkud vanulo velmi známé aroma, a která mě udeřila do nosu jako boxerova tvrdá pěst.
Sám do sebe, aniž bych nad tím nikterak přemýšlel, jsem ‚letěl' po její stopě.
Dlouhé hodiny jsem se vznášel nad zelenými jehličnany, které se mísily s listnatými stromy, kterých tady bylo velmi málo, než jsem pod sebou uviděl domečky. Pomalu se začalo schylovat k ránu, slunce už vysílalo své jemňounké paprsky směrem k výšinám oblohy a Harryho vůně mě přímo nabádala, abych sletěl níž a začal hledat zrovna tam.
Uposlechl jsem svoji intuici, která mi ještě nikdy špatně neporadila. Na ni se dalo vždycky spolehnout, radilo totiž mnohem líp než můj mozek, který byl celý oblbnutý smaragdovýma očima. Můžete jen hádat, komu asi tak patří...
Byl jsem asi metr nad zemí, než jsem si uvědomil, že bych měl začít zpomalovat, než narazím do země a k tomu se třeba ještě nějak zraním. To by mi teď opravdu chybělo.
Ladně, jako srnka, jsem přistál na písčité cestičce, která se kroutila a proplétala městem a mířila si to někam za něj. Vydal jsem si to po ní.
Po pár metrech jsem byl už na konci vesnice, ale pěšinka pořád vedla dál, tak jsem tedy nezastavoval a pokračoval.
Zanedlouho jsem se ocitl před vroubenou chýší, která z venku nevypadala zrovna stabilně, proto jsem velmi opatrně na ni zaklepal. Bál jsem se, že bych ji snad mohl rozbít.
„Přejete si?" ozval se hlásek zevnitř a mě polil strach. Poznávám ho, nebyl jsem si však vůbec jistý.
„Mohu dovnitř?" chtěl jsem si zahrát na hodného, aby aspoň malinko pootevřel dvířka a já vnikl dovnitř, než si neznámý všimne, že jsem zrozenec pekla.
„Ne, právě mám práci. Stavte se později," velice rychle a stručně odbil, aniž by ho zajímalo, co po něm vlastně chci. Ale ani já jsem vlastně nevěděl, co po něm chci. Jediné, co vím na sto procent je, že uvnitř je Harry a já musím za ní. Vůbec mě nezajímalo, že mi to škaredý a nakřáplý hlas zakázal. Mě nemá kdo poroučet!
Proto jsem se dál nenamáhal s čekáním nebo dalších slušných klepáním. Bez jediného slova jsem vykopl tenké dveře a vstoupil do potemnělé místnosti.
V zadní části stál stařec s bílým vousem, který mu šahal tak po kolena a hned vedle něj postával můj vytoužený andílek a nervózně sebou škubal.
Nikdo z nich si mě ale nevšiml, takže (fuj) jsem mohl v klidu pozorovat celé to dění.
Stařec od něj poodstoupil asi tak na 2 metry, aby se mohl rozmáchnout nějakým klacíkem, kterému se říkalo hůlka. Hodně dlouho jsem nikoho neviděl s ní zacházet. Byly zakázaný kvůli jejich mocné a nebezpečné síle. Když jste s její pomocí něco vykouzlili, dopadlo to špatně. Buď ta daná věc oživla, nebo měla oči, ústa apod.
Takže (fuj) bylo pochopitelné, že se mi vůbec nezamlouvalo, že dědula začal odříkávat nějaké slova a špička klacku mířila Harrymu na srdce.
Tušil jsem, jak by to dopadl, kdyby červený paprsek, který vyšlehnul z hůlky, zasáhl kudrnáčovu hruď.
Z toho důvodu jsem rychlým a svižným krokem (pomohl jsem si vznášením) došel až k ne moc dobře vypadající dvojici a svým vlastním tělem zakryl to Harryho. Tím jsem se vystavil rudému paprsku, který mě sice nezasáhl do srdce, ale protože jsem byl o něco menší než anděl za mnou, dostal jsem to přímo do obličeje a v polospánku se zhroutil na zem. Ještě jsem slyšel, jak někdo volá mé jméno a třese se mnou, než jsem upadl do tmy, které jsem se tak strašlivě bál.
Co si o tom myslíte?
We don't wanna be like them
We can make it till the end
Nothing can come between xxxxxxxx (doplň).
