Strachoval jsem se, jak na to zareaguje. Doufám, že pochopí, že to dělám kvůli němu. Kvůli mé lásce k němu. Není na světě věc, kterou bych pro ten pocit neudělal. Dokonce bych i Azraelovi líbal nohy a to jen kvůli Louisovi, aby byl v bezpečí. Je pro mě opravdu jako cenný poklad, který jsem nedávno našel a budu si ho střežit do konce svých dnů.
Třetí osoba
Mladičký anděl se zlomenými křídly a srdcem kráčel potemnělou ulicí a v duchu myslel na svého přítele. Ten přítel byl sice ďábel, ale jak se říká, měl srdce na správném místě. A co bylo nejhlavnější, to srdce patřilo Harrymu a Harry si ho chtěl ubránit, proto přijal nabídku od anděla smrti. Ten požadoval, aby bílý anděl odešel s ním a patřil mu. To se ze začátku Harrymu moc nelíbilo, ale co by pro svého miláčka neudělal. Byl pevně rozhodnutý, že se kvůli němu obětuje.
Pomalými kroky došel až k jejich ‚příbytku' (rozpadlému domu) a vstoupil dovnitř. Snažil se být velmi tichý, obával se totiž Louisovi reakce.
„Harry?" ozvalo se z jedné ze vzdálenějších místností a anděl poznal, že až tak moc tichý nebyl.
„Jo, to jsem já," zavolal jako odpověď a vydal se za rozespalým hlasem.
Když překročil práh místnosti, kde ležela rozestlaná postel a na ní si hověl polonahý ďáblík, zaplavily ho obavy. Opravdu netušil, jak na to starší zareaguje. Ještě ho tak dobře neznal.
„Kde jsi byl? Stalo se něco?" začal se Louis vyptávat. Všiml si totiž Harryho ustaraného pohledu a potrhaných šatů.
„Já... nevím jak začít," zašeptal mladší a sedl si na kraj postele, takže je od Louise dělil jen necelý metr. Tak krátká vzdálenost... kdyby ji překonal, mohlo by se stát tolik věcí...
Louis ho jen pohladil po zádech a trpělivě čekal, až se Harry odhodlá a poví mu to.
Anděl se hluboce nadechl a začal předříkávat všechny události, které se staly na jeho výpravě za Azraelem. Nevynechal jedinou drobnost. Když už to má Louis vědět, tak se vším všudy.
Starší jen s napětím poslouchal a hltal každé slovíčko. Když se vyprávění chýlilo ke konci, začal se obávat konce. Už podle přítelova výrazu poznal, že to nebude happy end, přesto doufal, že to nebude tak strašně. Mýlil se...
„Chce, abych s ním odjel, jinak tě prý nenechá na pokoji," zakončil svůj příběh Harry a sklopil hlavu. Nechtěl, aby ho ďábel viděl plakat.
Louis nemohl uvěřit vlastním uším. Zdálo se mu až nemožné, že se budou muset odloučit. To přece nebylo spravedlivé! Sotva si někoho našel, sotva ho začal někdo milovat, ten někdo musel odejít, nebo mu ho vzali. Bylo to tak pokaždé a evidentně se to nezměnilo.
Najednou v sobě pocítil vztek, který se každou následující sekundou zvětšoval, až dosáhl obrovských rozměrů a on se právě cítil jako nafukovací balonek. Kdyby ho někdo jen trošku popíchl, praskl by.
„Ne... Ne!" vykřikl, až sebou Harry trhl a vyděšeně se na něj zadíval. Jenže ani to ho nezastavilo.
„Ten k****! Ten č****! Jak se vůbec opováží! Já to nedovolím, nedovolím, aby mi tě vzal!"
Louis se začal nekontrolovatelně třást, celý zrudl a nebezpečně zaskřípal zuby.
„Louisi... Hej Louisi, poslouchej mě," Harry mu opatrně položil ruku na rameno, nechtěl ho ještě více rozzlobit. Na to ho měl až moc rád.
Rozhněvaný ďábel se pod hřejivým dotykem malinko uklidnil a otočil se, aby mohl pohlédnout na andělovu překrásnou tvář. Když ji spatřil, neodolal a musel ji chytit do svých dlaní. Chvíli ji jen tak držel, než si ji přitáhl do hlubokého a procítěného polibku, který mu zvýšil tep na maximum, až si myslel, že mu srdce vyskočí z hrudi.
„Miluju tě, Harry... a nikdo mi tě nesebere a už vůbec ne Azrael," řekl a vtiskl mu letmý polibek na jeho horní ret.
„Jak víš, že se jmenuje Azrael?" zeptal se ho Harry, protože on při svém povídání ani jednou nezmínil jméno anděla smrti.
V tu chvíli jakoby do Louise uhodil blesk. Ztuhl a dokonce zapomněl i dýchat. Tak moc byl překvapený Harryho otázkou, která byla ovšem na místě.
„Odpověz," zamručel andílek, který už začínal být pomalu taky naštvaný. Měl podezření, že Azrael možná přece jen nelhal ohledně toho využívání.
Louis se ale k odpovědi neměl. Nechtěl Harrymu ublížit. Věděl, že kdyby se Harry teď dozvěděl o jeho lži, bez sebemenšího zaváhání by ho opustil.
„Využíváš mě? Přikázal ti Azrael, aby si mě svedl a potom odkopl? Chtěl si mě zlomit?! Tak chtěl?!" zaječel Harry a prudce od sebe Louise odstrčil. Ten klopýtl a smutně si na anděla podíval. Bylo mu nesmírně líto, že lhal. Kdyby mohl vrátit čas, neudělal by to, ale kdo mohl předvídat, že se do své ‚oběti' zamiluje... Kdo mohl tušit, že mu nevinný andílek pomotá hlavu...
„Tak něco řekni," zavzlykal Harry. Už nekřičel, teď ho to dohnalo k slzám, které tvořily slané potůčky tekoucí po červených tvářích.
„Mrzí mě to."
„Nevěřím ti to."
Louise to ale opravdu mrzelo. Bolelo ho vidět, jak se anděl trápí. Andělé by neměli být smutní, to oni mají rozdávat radost a štěstí všem lidem na zemi. Bohužel, tento zlomený anděl neměl sílu nic rozdávat, možná tak smutek a velkou bolest, která sžírala tu tlukoucí věc v levé části hrudi.
A tak se bez jediného slova otočil zády k hnědovlasému klukovi, který mu dokázal tak nehorázně ublížit a vydal se zpátky do parku, kde ho čekal jeho ‚pán', se kterým zanedlouho opustí město. Možná by bylo lepší, kdyby zůstal a Azrael by si vzal na parádu toho lháře, ale Harry ho stále miloval, a tak to (přes ty lži) neudělal.
V tu chvíli si Louis jasně uvědomil, jak moc mladšímu ublížil a jak moc ho zranil. Splnil Azraelův rozkaz do nejmenšího bodu. Svedl bílého anděla, zlomil ho a tím ho dostal na dno. Byl si jistý, že si to bude vyčítat do konce svého života (který byl mimochodem nekonečný), ale ještě víc se naštval sám na sebe, když ho nechal odejít. Nechal ho, aby ho opustil, ačkoli na to měl právo. Přesto ho měl zastavit a aspoň se ho pokusit přesvědčit, aby zůstal. Jenže on byl slaboch, nedokázal se problému postavit čelem. Proto toho bude v nejbližších dnech (týdnech, měsících, rocích) litovat...
