Nezajímá ho, že se Louis nenápadně vytratil a odešel najít Harryho, který se někde krčí v koutě a s pláčem vzpomíná na okamžiky strávené s ďáblem, který se sice jeho přesný opak, přesto ho však miluje nadevše a jen tak ho milovat nepřestane.
Louis
Když se začal Azrael nekontrolovatelně smát, nenápadně jsem se obrátil směrem k východu a tichými kroky došel k bráně parku. Vyšel jsem ven a nadechl se. Až teď jsem si uvědomil, že jsem celou tu dobu zadržoval dech. S úlevou jsem vypustil přebytečný vzduch z plic a nasál nový. Tep se mi pomalu zklidňoval, ale strach mě stále neopouštěl. Bál jsem se totiž o Harryho. Nechtěl jsem mu ublížit, moje srdce je toho živým důkazem. Nemohu říci, že ho miluju, na to je ještě příliš brzy, ale cítím k němu něco a to něco je určitě láska. Je zvláštní, že jsem k němu vzplanul za tak krátkou dobu, navíc to nebylo plánované. Azraelův plán zahrnoval jen okouzlení Harryho a následně ho zlomit, aby se doplazil zpátky k Azraelovi s uplakanými tvářemi. Azrael si tak mohl zahrát na nejlepšího přítele, kterým nikdy nebyl a pochybuji, že někdy bude.
To mi připomnělo, že musím najít Harryho a jeho zlomené srdíčko.
Vzlétl jsem a zamířil směrem k místu, kde jsme měli mít sraz. Nepočítal jsem, že zrovna tam ho najdu, ale musím někde začít.
A taky jsem měl pravdu, můj zlomený andílek tam nebyl. Ať jsem se koukal za různé keře, do útrob domů nebo jsem strčil svou hlavu do kanálu, nikde jsem nezahlédl kučeravou hlavu, ani bílé perutě.
Sedl jsem si na nejbližší lavičku a zamyslel se, kde by mohl být. V mysli se mi mihla snad všechna odlehlá místa, která jsem stihl poznat v tomto městečku, ale žádné mi na Harryho nesedělo. Přece jen, když jsem smutný, nejdu někam, kde se mi to nelíbí, právě naopak. Takže mi hned vzápětí došlo, že místa, která jsem sám navštěvoval, nemůže navštěvovat Harry, protože jsme protiklady.
Tak jsem zapátral v mozku a první co mě napadlo, byl polorozpadlý dům, kde jsme se milovali. Za pokus to stálo.
Tentokrát jsem však neletěl, to by trvalo moc dlouho, ale přenesl jsem se pomocí kouzla (jen jsem luskl prsty).
Neuběhla ani vteřina a já už stál před zchátralými dveřmi a pomalu je otvíral. Přece jen jsem si nebyl jistý, co tady přes noc odpočívá. Jakmile jsem však zaslechl něčí vzlyky, všechny myšlenky o nočním tvorovi, který se schovává ve staré skříni, mě přešly a já se soustředil na plakající klubko schoulené v rohu místnosti, ve které jsem právě byl. Kdysi dávno se tomu ještě dalo říkat obývák.
„Harry?" špitl jsem, nechtěl jsem ho nijak zbytečně vyděsit, ani polekat. Když malé třesoucí se klubko s křídly na zádech uslyšelo svoje jméno, přestalo na minutku vzlykat a pomalu otočilo svoji hlavičku, aby mě mohlo spatřit.
„Louisi? To jsi ty? Ne, ne to nemůžeš být ty. Ty bys nikdy nepřišel, takže mám halucinace," nevěřícně kroutil hlavou, až jsem si myslel, že mu uletí a stále nemohl pochopit, že jsem to opravdu já a přišel jsem za ním.
„Poslouchej mě," řekl jsem a chytl jeho tvář do dlaní, „Jsem to opravdu já. Hledal jsem tě všude možně a teď jsem tě konečně objevil."
„A proč jsi nepřišel předtím?" fňukl a já měl chuť mu všechno vyklopit. O Azraelovi, o tom, jak mě nutí mu ubližovat, jak ho chce Azrael získat zpátky. Ale nemohl jsem... Nedokázal jsem mu to říct, protože by mu to určitě ještě víc ublížilo a to jsem nemohl dopustit.
„Já... já nevím," opravdu skvěla lež, potlesk pro tebe Tomlinsone. To se to teda povedlo, okřikl jsem se v duchu a vynadal si za svoji ‚velkou' inteligenci.
„Aha," vypadlo z něj. Bylo vidět, že mi to moc nevěří, ale asi to nechtěl rozebírat. Byl rád, že jsem tady s ním. Poznal jsem to.
Když se dlouho nic nedělo, sedl jsem si vedle něj, zády opřený o stěnu a zaposlouchal se do téměř dokonalého ticha, které přerušovalo jen můj zrychlený tep, který se zrychlil, jakmile se Harryho dlaň dotkla té mé položené na zemi vedle stehna.
„Smím tě políbit?" zeptal se a mě jeho otázka neskutečně zaskočila.
„Samozřejmě," odpověděl jsem mu po velmi dlouhém zvážení, jestli mu to mám dovolit (ironie). Dovolil bych mu naprosto cokoli, ale po naší předešlé vášnivé noci si myslím, že se o povolení ani nemusí ptát.
Moji ironickou odpověď vzal přesně tak, jak jsem čekal. Nejdřív stydlivě sklopil hlavu a na tvářích se mu objevila červeň, posléze si přelezl ke mně na klín a vtiskl mi malý polibek na rty. Žádná vášnivá líbačka, nic takového. Jen pouhé otření jeho polštářků o ty mé. Jen pouhý polibek. Přesto ve mě vybuchl ohňostroj a moje zdravé uvažování zahalila mlha.
A právě kvůli té mlze jsem se přestal ovládat (a přemýšlet) a vpil jsem se do jeho rtů. Vyjekl, nečekal to, ale brzy mi začal polibky oplácet a až teď nastala ta vášnivá líbačka.
Chtěl jsem polibky prohloubit, proto jsem ho chytl ze zady za kudrliny a přitáhl si ho ještě víc k sobě. Byli jsme na sebe tak namáčknutý, že byste mezi nás nestrčili ani papír. Pokud byste ho ovšem nechtěli vylisovat.
„Pomiluješ mě?" šeptl, když mu došel kyslík a on byl donucen se odtáhnout.
„Moc rád," vydechl jsem mu do krku, kde jsem započal naši další společně strávenou noc.
Jsem zlá, uznávám... ale v dalším díle se dočkáte :) POPROSILA BYCH ZNOVU O VAŠE NÁZORY NA PŘEDEŠLÉ UDÁLOSTI V DĚJI :)
