Nechal ho, aby ho opustil, ačkoli na to měl právo. Přesto ho měl zastavit a aspoň se ho pokusit přesvědčit, aby zůstal. Jenže on byl slaboch, nedokázal se problému postavit čelem. Proto toho bude v nejbližších dnech (týdnech, měsících, rocích) litovat...
Harry
Otázky ohledně Louisova podvodu, lží a podrazu mě doprovázely celou dlouhou cestu k parku. Neletěl jsem, raději jsem se v klidu prošel a v hlavě si urovnával myšlenky. Což nebylo zrovna jednoduché, protože jsem měl mozek v jednom ohni. Vzpomínky létaly z jednoho konce mozku do druhého a nechtěly se zastavit. Když už nelétám já, tak aspoň moje myšlenky.
Jak mi to mohl udělat?! Jak?!
Proč, když mi tolik ublížil, ho stále miluju? Proč neřekl nic na svou obranu? A proč mě nezastavil, když jsem odcházel? Říkal přeci, že mě má rád... že mě taky miluje, tak proč to nevidím? Proč se já jdu pro něj obětovat, zatímco on je celou dobu v pohodě.
Kdyby mě neobelstil z vlastní vůle, řekl by mi to ne? Nebo možná neřekl...
Mám pocit, že mi vybouchne hlava... Tohle namáhavé přemýšlení mě vyčerpává. A to hodně. Krok se mi kvůli tomu zpomalil a já se spíš ploužil, než normálně šel. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo zpátky za Azraelem. Moc dobře jsem tušil, že mi u něj nebude dobře, že mi znovu ublíží a na mém těle přibudou další jizvy a má psychika opět okusí jeho emocionálně vyděračské dovednosti. Nejsem si jistý, jestli to zvládnu...
Ale dělám to pro něj, pro Louise... Přestože si to nezaslouží...
Trvalo mi celkem dlouho, než jsem se dovlekl zpátky na mýtinu, kde mě už netrpělivé vyhlížel můj budoucí pán.
„Kde se couráš?!" vykřikne a div mi jednu nevrazí. Podle toho jak se tváří, bych usoudil, že jdu tak o půl hodiny pozdě, ale já se zdržel pouhých 5 minut. To zas není taková tragédie, bohužel, pro Azraela asi ano.
„Od teď platí přísná pravidla, je ti to doufám jasné?!"
Samozřejmě, že mi to je jasné. Ještě jsem to od minula nezapomněl. Na slovní odpověď jsem se ale nezmohl. Bylo ve mně příliš strachu na to, abych dokázal zformulovat kloudnou větu.
„Odpověz," zavrčí a znovu si mě přitáhne za lem trička k sobě, aby mi mohl vydechnout do tváře a tím dát jasně najevo, kdo tady velí.
„Je mi to jasné."
„Super... takže, pravidlo číslo 1: Poslechneš každý můj rozkaz. Pravidlo číslo 2: Nikdy nechoď sám, vždy musíš jít se mnou. Pravidlo číslo 3: Nechci slyšet ne, ani jiný odpor," začne vyjmenovávat pravidla, která už dávno znám a nejsou pro mě žádnou novinkou. Minule však bylo ještě jedno pravidlo, pravidlo číslo 4: Neuděláš se bez mého svolení. Teď však pochybuji, že bych se v jeho přítomnosti toužil udělat, spíš naopak. Raději jsem ale nic neříkal, ještě bych to nějak zhoršil a po tom rozhodně netoužím.
„Neboj, ke 4. pravidlu se časem dostaneme," zasmál se tím jeho strašidelným smíchem a já se v duchu vynadal, jak jsem mohl být tak blbý a zapomenout, že umí číst myšlenky.
„Teď však roztáhni křídla a následuj mě," rozkázal a mě nezbývalo nic jiného než uposlechnout.
Když jsme se vznášeli nad potemnělým městem, ve kterém to páchlo hnilobou a zvratky, uvědomil jsem si, že vážně odcházím. Že doopravdy opouštím Louise a tím zrazuji nejen sebe, ale i jeho. Sám sobě si způsobuji bolest, která je důsledkem mého odchodu, protože už nemám možnost spatřit Louise a s tím i jeho krásu, která mi vždy oslepovala oči a donutila mé srdce být na poplach. Chtěl bych se ještě jednou zahledět do jeho studánkových očí a naposledy políbit jeho malinové polštářky, které jsem si kdysi nenasytně přivlastňoval. A já teď tohle všechno házím za sebe, aniž bych o tom nějak přemýšlel a letím vstříc zářícímu měsíci, který odráží siluetu černého anděla letícího přede mnou. Bojím se ho... Bojím se, že mi Azrael něco udělá a já už se nedočkám žádného Louisa dotyku, který tak nutně potřebuji k životu. Ale zdraví Louise je pro mě mnohonásobně větší než moje vlastní potěšení, proto jsem přijal nezvyklou nabídku, která udrží Louise v bezpečí... Teda snad... Nikdy nevíte, čeho je anděl smrti schopen, ale já už měl tu obrovskou smůlu, že jsem se s některými jeho činy už setkal. A při některým jsem se jevil jako oběť.
Vzpomínky
„Prosím, neubližujte mi," zašeptal chlapec třesoucí se strachy v koutě a jeho hlas přeskakoval o tóninu výš.
„Neublížím ti, maličký... Neudělám nic, co by ti ublížilo..." jeho hlas byl o hodně hlubší, a i když to nebyl dospělí člověk, podle hlasu byste ho za dospělého určitě považovali. Zněl tak vyzrále, tak mrazivě, že by se každému zježily chloupky na zádech.
„Proč mi říkáte maličký? Nejsem přece maličký. Moje maminka říká, že jsem už skoro dospělý," vytkl mu jeho oslovení a na chlapečka (skoro dospělého) zněl odhodlaně, ba až odvážně. Nepochopil, že se ocitl v zajetí pedofilního psychopata (Azrael), který se právě uspokojuje nad jeho svázaným tělíčkem, schouleném jen ve spodním prádle na ušmudlané matraci. Možná to pro něj bylo tak lepší. Nevěděl, co ho čeká. Vlastně nikdo nevěděl, co si pro něj únosce nachystal.
„Oproti mně jsi ještě dítě, kopretinko," z jeho slov šla hrůza a přesto chlapec pořád nezaznamenal, jaký strašný člověk na něj právě promlouvá. Pro něj to byl jen obyčejný pán, který ho cestou ze školy zastavil a nabídl mu sladkost, když nastoupí k němu do auta a pojede s ním.
„Jsi krásný... moc krásný," zamumlal muž a hřbetem ruky mu přejel po lícní kosti. Byly tak vystouplé a řezané, že by se o ně daly brousit diamanty. Jeho vlásky byly naopak tak jemné a jejich tmavá barva odrážela slabounký lesk. Proto si ho schovával hluboko pod zemí, byl tak chráněný před chamtivými zraky ostatních. Ne, že by on byl jiný. Jeho stálá potřeba vidět a hlavně se dotýkat neposkvrněného těla ho přivedla až na samý okraj zoufalství, proto měl (a pořád má) potřebu mladého kluka krýt před zlým a krutým světem.
Jeho ‚hlad' však nemohl utišit jen jediný dotek. Potřeboval víc... mnohem víc. Proto se pomalu natáhl ke strachy chvějícímu se tělíčku, aby jeho ruka mohla pohladit světloučkou kůži na pravé paži, pak dál pokračovat přes zápěstí, ze kterého přeskočila na červeně zbarvené kolínko (asi od toho jak upadl při cestě do podzemního doupěte únosce) a lehce přejela po napnutém stehně.
Chudák chlapec se nezmohl ani na sebemenší pohyb. Nedokázal se oplzlému chlapovi bránit. Jeho tělo bylo paralyzováno strachem a jediný orgán, který fungoval správně, byly oči. Slzy z nich tekly proudem a on je neuměl zastavit. A tak jen plakal a s trpělivostí snášel nepříjemné doteky, které se časem (minuta, hodina, den ba dokonce týden, ano, tak dlouho u něj byl uvězněn) zhoršovali, až došli na samý konec.
Chlapcovo tělo se otřásalo pod náporem nesnesitelné bolesti, jak do něj muž pronikal svým přirozením. Nedokázal snést takové muka, bolest a utrpení. I kdyby chtěl, nikdy by tohle (všechno) nezvládl. Jeho tělo bylo na to moc slabé a maličké.
Proto se raději vydal do říše temna a klidu, kde se konečně cítila volný. Volný od okovů, kterými byl svázán, od doteků drsných rukou a hlavně od bolesti, která ho sužovala už několik týdnů. Cítil se volný jako pták a nebál se vzletět co nejvýš. Do oblak, za uklidňující symfonií, za světlem záchrany, které ho proměnilo v okřídlenou bytost, která se snesla zpátky na zem a od té doby pomalu roste a pomáhá utiskovaným lidem na tomhle krutém a nespravedlivém světě.
Strašně mě bolí, tohle všechno psát (ten konec), ale nějak jsem musela zdokumentovat, jak se Harry stal andělem. Omlouvám se... je to až příliš kruté.
