Mafia capital

8. Kostěná koruna

Kde začít, před šesti lety jsem měla vše, po čem jsem toužila. Milující rodinu, peníze, moc, postavení. Celý svůj život jsem dřela, zabíjela, mučila, intrikovala, abych se dostala až sem. Sedím na trůnu a na hlavě má lehkou kostěnou korunu, z opravdových kostí. Ty kosti jsou staré, nové, jedna kost z jedné královny. Každý vládce, který kdy vládl zemím střední Evropy daruje po abdikaci či smrti svoji kost do koruny. Já taky jednu dám, pokud vůbec. Na rudo nalakované nehty ťukají do trůnu, jsem ještě celá od krve, na obličeji mám zaschlé kapky a šmouhy od krve. Můj oděv se dá nazvat jedním slovem, brnění. Přede mnou se teď klaní rumunský král, Vlad Dracul IV, zvaný řezník, vedle něj Poláci, Slováci, Češi, Moldavci, Ukrajinci. Vlad, král rumunský jen stěží skrývá svůj hněv, před pár minutami jsem mu zabila sestřenici, která bojovala dobře, ale ne dost. Nechtěla to tak jako já, ale to žádná. Celý život jsem tohle chtěla, teď to mám, nenechám si to tedy vzít, nikým.

Když svým hostům pokynu aby vstaly, rychle se ukloní, odchází pryč, jen Vlad zůstal. „Dopřála jsi ji rychlou a férovou smrt. Toho si vážím, ale je mrtvá." pronese do ticha, já ho stále sleduju, přemýšlím jak velká je jeho touha ji pomstít. „Je mi líto ztráty, kterou teď trpí tvá rodina." pronesu mile nechám v hlase právem zaznít lítost. Vlad kývne, ale to je jediná známka toho že mě slyšel. Pomalu vstanu, přejdu k němu, rozhlédnu se, tohle nemusí nikdo vidět. „Dobrá, můžeš. Jen do toho. Vypusť to všechno ven." Ponoukám ho, aby mě napadl, zcela beztrestně. Udělá to, napřáhne se, ale mine. Jsem prostě rychlá. Napřáhne se znovu, opět jeho rána nedopadne tam, kam chtěl, teď už přímo pění vzteky. Zavrčí na mě, vykopne, mine, nastavím, nohu abych zabránila rány do břicha. Konečně zase akce. Usměju se, vyrazí pěstí proti mému obličeji, uhnu, jeho levá noha se napřáhne, ale já už dělám salto vzad, abych se dostala z jeho dosahu. „Dost!" rozkážu mu, on opravdu přestane, jeho noha je jen pár centimetrů od mého obličeje. Postaví se na obě nohy, promne si záda, zakroutí hlavou. „Je ti líp?" zeptám se, usmívající. „Jo, trochu. Díky. Moje matka by s vámi má paní ráda povečeřela. Jestli budete mít čas?" zeptá se. Jeho matka, slavná Olena Draculová, je nejnebezpečnější kurtizána, mazaná, lstivá čubka. Jednu minutu zvažuju všechny možnosti, odmítnutí by bylo netaktní, dala bych ji jasný signál, že z ní mám strach, přijmutí by mohlo mít jisté výhody, pokud to tedy není jen záminka, aby mě během večeře otrávila. „Přijdu, večeře bude na šestou hodinu, ne dříve, ne později. Už se těším na společnost tvé rodiny Řezníku." Odpovím mu.

Přesně za rok jsem uzavřela dohodu s Olenou, oznámila jsem spolu s Vladem, naše zasnoubení, byl poměrně nadšený, až mě tím překvapil. Pochopil, co by nám oběma mohl sňatek přinést, jemu a jeho lidem peníze, moc a oblibu, mě zase jejich úplnou podporu. Rozuměli jsme si, začali jsme se lépe poznávat díky tréninkům, každý den jsem trénovala s ním a s ostatními Rumuni, získávala jsem si je postupně na svoji stranu, měli mě rádi, brali mě jako součást rodiny. Pro mě byli jako sourozenci, ale vše jednou končí. Když jsem se doopravdy zamilovala do Erika, trvalo mi další rok, než jsem se odhodlala odejít. Opustit je všechny, hlavně mého snoubence. Trápilo mě to, protože jsem si ho naprosto připravila, miloval mě, zbožňoval. Bylo to možná kruté, možná ne, nechat ho jít, protože naše smlouva končí, jeho matka bude rozhodně zuřit, je ale férová, vždy se drží smluv, i přes to že tahle ranní jejího syna. Jejich rodina trpěla dost, ale tady jde o mě, konečně budu moct myslet a řídit se podle sebe, ne podle mých lidí. Roky jsem dělala, co pro ně bylo nejlepší, co bylo nejbezpečnější pro ně, ne pro mě. Prolívala jsem krev, mučila, zabíjela pro ně, teď chci jen jednu věc žít svůj vlastní život, podle sebe, aniž bych se musela ohlížet na ostatní. Odložila jsem kostěnou korunu, spolu s ní i svůj meč. Koruna mi bude opravdu chybět, zažila jsem díky ní to co nikdo. Byla jsem její symbol, její otrok. Má ramena už nebudou shrbená pod tíhou problémů a starostí jiných národů. Miluju svůj lid, svou rodinu, ale ne tolik jako jeho.