Mafia capital

10. Krev není voda

Je podvečer, za pět minut tu má být jedna mafiánská novinářka, chce se mnou udělat interview. Pro mě za mě, pokud to pomůže mafii, nic proti tomu nemám. Služebná zaťuká, vyzu jí ať vstoupí. „Hraběnko, je zde novinářka, přišla dříve, velmi se omlouvá. Uvedla jsem ji do zeleného salónku." Pronese omluvně služebná, kývnu.

Vstanu, jdu do zeleného salónku, novinářka vyskočí z gauče, ukloní se. „Hraběnko, děkuju, že jste si udělala čas. Velmi si toho jako M-news vážíme." pronese. Rty se mi zkřiví v úsměv, jak milé. „Prosím, posaďte se. Než začneme, nedáte si něco k pití?" položím ji formální otázku. „To je od vás laskavé, výsosti." Zašeptá, poposedne si, je nervózní, ale to není nic nového, hodně novinářů je ze mě nervózní, pověst mě předchází, doslova. Někdo přinese vodu, ale to už mi pokládá první otázku. „Proč jste se vrátila? Po tolika letech. Jen tak, pár dnů před vystoupením na veřejnost?". „Vrátila jsem se na přání našeho vládce Vláda Dracula čtvrtého, Řezníka.". „Říká se že pravý důvod proč jste odešla je ten, že vás přiměl váš bývalý přítel Erik. Je to pravda?". „Ne, odešla jsem. Odešla jsem, protože jsem se tak sama rozhodla. Bylo to mé svobodné rozhodnutí.". „Dobrá. Litujete toho?". Zamrkám, pokládá mi dost zapeklité otázky, ví to, ale dělá to tak dobře, že stále nepřekročila hranici vtíravosti. „Lituju mnoha věcí." odpovím neurčito, zamračí se, nelíbí se ji moje odpověď. „Mohu vás tady citovat?". „Ovšem, drahoušku." usměju se na ní. „Jak reagovala vaše rodina, myslím tím vaše rodiče a sestru, na to, že jste mafiánka?". „Reagovali dobře, byly překvapení, ale to by byl každý." Zasměju se, lehce nervózně. Novinářka se poposedne, není ji to příjemné dostávat mě do rozpaků. Zablýskne se mi v očích, reaguje přesně, tak jak jsem chtěla. „Omlouvám se. Podporujete rozhodnutí jejího Veličenstva královny českých zemí Marii Anny? Podporujete rozhodnutí našeho pána, vládce Vlada?". „Vždy jsem podporovala a budu podporovat královnu sedící na trůně Českých zemí, to se nezmění. Ano, podporuju její Veličenstvo královnu Marii Annu. Je to má blízká přítelkyně, náleží ji má úcta a podpora. Náš vládce král Rumunský, kníže Transilvanský, má moji plnou podporu jako hraběnky Trutnovské.". Možná má podporu mě jak hraběnky, ale nikdy jako bývalé vládkyně, to ne.

Novinářka odešla, zůstávám v salónku, ležím na gauči, nechávám hlavu přemýšlet, kalkulovat, plánovat další krok. „Hraběnko?" zazní hlas mé hlavní služebné Lenky. „Ano?" zeptám se, zůstávám stále ležet se zavřenýma očima. „Je tu váš otec. Prý chce s vámi mluvit. Mám ho uvést?" zeptá se, z jejího hlasu poznám jak jej jí tohle celé nepříjemné. „Ovšem, rovnou sem. Přines mému otci kávu, mě čaj, prosím. Děkuju, Lenko." Poznamenám. Slyším cvaknutí, nechala mě na pár sekund o samotě. Narovnám se do sedu, urovnám si šaty, vlasy. Lenka opět otevře dveře, ukloní se. Otec se rozhlíží po místnosti, tiká očima všude. Nejspíš přemýšlí, jestli na něj odněkud někdo nevyskočí. „Tati, ahoj. Vítej. Prosím posaď se." Pozdravím ho, ukážu na gauč naproti mně. Táta se opatrně posadí, rozumím tomu, že je nervózní. Začne sám „Máš to tu opravdu hezké. Přemýšlel jsem. Rád bych věděl něco o mém otci. Nejspíš si ho znala líp než já, nebo bratr.". „Děkuju. Tomu rozumím, tati. Tvůj táta, můj děda, byl i stále je v mafii známý jako Dýka. Byl nebezpečný, ale spravedlivý. Musíš vědět, že tebe i tvého bratra miloval stejně, nezáleželo mu na tom, jestli máte gen M, nebo ne. Jen by byl raději, kdyby ano. Byl to dobrý učitel, dokonalý hrabě. Všichni ho milovali, vážili si ho. Získal si úctu po celém světě, díky němu jsem z velké části taková, jaká jsem. Sice si ho nepamatuju tak dobře, ale zajistil mě, nechal mě vycvičit, vychovat, vzdělávat, lépe než kdokoli jiný. To kým dnes jsem, kým jsem, vděčí jemu, tobě a matce, mým trenérům. Je tu něco, co bych ti ráda ukázala. Pojď.". Otec opatrně vstane, jde pomalu za mnou, vedu ho o patro výš.

 

Na chodbě, já tomu říkám galerie, jsou zde portréty všech hrabat Trutnovských, mých předků, mých předchůdců. „Zde visí portréty hrabat, od zakladatele po děda, po mě." Zním jako učitelka, která učí děti ve škole. Otec si prohlíží obrazy, začíná u zakladatele, ale jeho oči jedou k dědovi. Vypadá tam hrdě, hruď má vypjatou, nechal se zvěčnit ve svých nejlepších letech, v obleku, s mečem u pasu. V ruce drží dýku, díky které byl tak i přezdíván. Otec si ale všimne mého portrétu. Ano, ten slavný portrét. Jsem oblečená v zelených šatech, barvách našeho rodu, v ruce držím meč, na hlavě mám kostěnou korunu, na zemi je rozlitá krev, která je i na šatech. Lehce se usmívám, svým úsměvem předtím než někoho zabiju. V očích je zachycen ten nebezpečný lesk, malíř, který to maloval, byl mistr ve svém řemeslu, jen teď už nikdy nic nenamaluje. Pro jistotu jsem mu usekla obě ruce, nohy a nakonec hlavu.

„To jsi ty?" zeptá se, podívá se na mě a na obraz. Kývnu. „Tati, jsi má rodina, civilista, nebo mafián, jsi člen rodiny.". Táta si mě prohlíží, pak ke mně přijde a obejme, drtí mi kosti, ale nechám se, potřebuju to. Potřebuju vědět, že on, je v pohodě s tím kdo jsem. „Možná jsem neznal svého otce, ale svou dceru, tebe znám. Jsi dobrá, možná ne svatá, ale jsi.". Zasměju se, trochu šíleným smíchem. „Zklamu tě tati, nejsem ani trochu dobrá, jsem zkažená, vypočítavá mrcha. Tohle uslyšíš všude, u mých poddaných, mých přátel, hrabat, královny. Nejsem dobrá, jen tak vypadám." pronesu a lehce se u toho usmívám. Pohodím hlavou, pokračujeme chodbou dál, až ke schodišti, kde scházíme, abychom skončili zpět na chodbě, můj otec bude muset jít, čeká mě totiž ještě dvě schůzky, pak hromada práce. „Nechci tě vyhánět, jsi u mě vždy vítaný, ale mám ještě dvě schůzky, hodně práce. Ráda jsem tě viděla, kdykoliv budu moct ti odpovím na tvé otázky." pokračuju dál, když se blížíme jinou chodbou k hlavnímu východu. Otec se nadechne, zastavím se „Mám ještě jednu. Něco jsem zaslechl, od jednoho z tvých lidí. Myslím, že se jmenoval Ivo. Prý nejsi jen hraběnka. Pronesl něco o tom, že známe jen střípek vašeho světa. Je to pravda?". Zakleju, ne zrovna slušně. Špulím rty, strčím si nehet ukazováčku mezi rty. Překřížím nohy. „Jo, je toho hodně co ještě nevíš, co civilisté nevíte. Jsem hraběnka. Dříve jsem nebyla, byla jsem něco víc, ale to je minulost. Není to podstatné. Kdybych to brala, že to podstatné je, informovala bych tě o tom. Tím si buď jist. Nechci tě vyhánět, ale už musí jít. Práce volá!" pronesu chladně, nasadila jsem svou tvrdou masku, za kterou se nikdo nedostane.