Mafia capital

18. Stíny

Spletla jsem se, sice mě bolí hlava, hned jak jsem otevřela oči, ale hned jak jsem přišla do jídelny a spatřila ten výjev. Moje rodina seděla na jedné straně stolu a Vlad na druhé, ani jeden se nedotkl jídla, nejspíš proto že na sebe upřeně hledí. Sednu si, pokynu služebné, ta mi hned nalije extra silnou kávu, usrknu. „Dobré ráno, všem." pozdravím konečně. „Dobré." Probere se jak první Vlad, jeho vychování je tak zapřisáhlé, že odpovídá automaticky. Do místnosti vejde Ford, všechny hlasitě pozdraví, na jeho hlasitost, musím syknout. Zasměje se, líbne mě na tvář a posadí se mezi mě a Vlada. „Můj pane, Rheo, pane a paní Kopecký. Dobré ráno všem." Snaží se zmírnit napětí, já mezitím napřáhnu ruku, vloží mi do nich dnešní noviny.

Jediné zvuky v místnosti jsou cinkání příborů, šustění novin. „Dobrá, o co jde?" zeptám se, hledím u toho na své rodiče. „Byla jsi vládkyně! O to jde! Nenapadlo ti to nám třeba říct? Co všechno ještě nevíme?" zvýší na mě hlas otec. Střelím nevrlý pohled na Forda, ale ten zavrtí hlavou, on nic neřekl, tedy ani nikdo ze služebnictva, zbývá jen jedna osoba. Vlad. Podívám se na jeho výraz v obličeji, lehce mu cukne sval. To on s nimi mluvil, nebo aspoň s mým otcem. „Není to podstatné. Jak jsi sám použil minulý čas, je to minulost. Ta slouží jen k jedné věci, k poučení. To je vše, beru tuto diskuzi za uzavřenou." pronesu ledovým hlasem, nelíbí se mi, jak se mnou mluví. „Já, ale ne Viktorie. Je to podle mě podstatné!" pokračuje otec dál, snažím se uklidnit, ale přes bolest hlavy mi to nejde. Moje nervy právě rupnou, vyskočím, židle hlasitě uhodí do podlahy. Všechno služebnictvo odchází z místnosti. „Jsi v mém domě! Takto se mnou mluvit nebudeš! Možná jsi můj otec, ale jsi stále civilista! Nezapomínejte na to, ani jeden." zvýším na ně hlas. „Přešla mě chuť. Prosím pokračujte ve snídani beze mne. Mám hodně práce. Můj pane." rozhodnu s klidným hlasem, vyseknu pukrle, odcházím pryč.

Zbytek dne jsem raději zavřená v pracovně, na všechny okolo vrčím, drží si odstup. Ford byl tak laskav, že mi nosil jídlo, nehodlala jsem vylézt, pokud to nebude nezbytně nutné.

Nevím kolik je hodin, už nějakou dobu je venku tma, unavená vylezu ze sprchy, kolem těla mám obmotaný ručník, přijdu k posteli, lehnu si na ni. Ucítím průvan, nahmátnu pod polštář zbraň, vstanu a zamířím na svého nečekaného návštěvníka. „Do hajzlu! Vlade! Příště ti tu hlavičku ustřelím!" zasyčím na něj vztekle, pomalu sklopím zbraň. Vlad se na mě usměje, ucítím na ruce štípnutí, mám v ní malou uspávací šipku, otočím se, stojí za mnou dva muži, přesněji valašští vlci. Propadám se do temnoty.

Jsem vzhůru, poslouchám, nejsem sama. Otevřu oči a otočím se, naproti mně stojí Vlad, opírá se o černou zeď a sleduje mě. To místo znám, říká se mu Žalář, není to nic jiného než podzemní budova se stovkou cel, černé, bez oken, mafiáni nevědí, zda je den, noc, jaký je měsíc, rok. Propadají zde zoufalství a nakonec zešílí, já zde strávila ve svých třinácti měsíc. V rámci svého tréninku, jen taktak jsem si zachovala zdravý rozum.

Sleduju Vlada, je tak klidný. „Proč tu jsem?" zeptám se. Sedím před ním zcela nahá, ošiju se, není mi to příjemné. „Co víš o Stínech?" zeptá se. „Nic, je to báchorka, pro děti.". „Lžeš. Znovu, co víš o Stínech?". „Opravdu nic, říká se, že je to skupina lidí, kteří berou zakázky, které nikdo nechce. Nikdo neví, jak vypadají, kolik jich je, co jsou zač. Nic, jsou to prostě duchové, žijí ve stínech. To je vše." Odpovím mu, dívám se mu u toho do očí. Zavrtí hlavou, přijde ke mně a uhodí mě. Narovnám se, uhodí mě znovu, znovu. Hlava mi třeští, ze rtu mi teče krev, stejně tak jako z obočí a teď už zlomeného nosu. „Nenuď mě být zlý. Řekni mi, co chci vědět." naléhá na mě, zavrtím hlavou „Nevím, co po mě chceš! Nevím o nich víc než ostatní, znám jen báchorky, to co se říká!". „Drahoušku, kéž bych ti mohl věřit. Třeba později změníš názor." pronese, otočí se, odchází pryč, nechává mě na tomhle místě, podobnému peklu.

Uběhl již nějaký čas, nevím kolik, nemám už pojem o čase, jen ležím a sleduju strop, nic lepšího už tu k zábavě není. Uzavřela jsem své emoce uvnitř, doufajíc že mi to pomůže. Zaslechnu cvaknutí, dveře se otevřou. Kroky, někdo jde k mému kamennému lůžku. „Rozmyslela sis to?" zazní Vladův hlas jen kousek ode mne. Zavrtím hlavou. Slyším, jak si povzdechl, surově mě chytl za vlasy, s nechutí vstanu. Podívám se mu do tváře, je rudý vzteky. Vrazí mi facku. Plesk! Zvuk se rozléhá. „Fajn, když nic nevíš, tak nic nevíš. Můžeš jít, pamatuj, pokud o tom komukoliv cekneš, vlastnoručně tě zabiju, neříká se mi Řezník jen tak.". Kývnu „Rozumím, můj pane." Zním pokorně, ale v duchu ho posílám ke všem čertům. Obejdu ho, odcházím pryč, ještě se uvidíme, jen si musím počkat. Ve dveřích se zastavím, ohlédnu se, hledím mu do očí, je v nich vidět jak bojuje sám se sebou, je rozdíl být Vladem a vládcem, chápu to, ale on není můj problém, už ne.

Služebná udiveně stála na chodbě a zírala na mě, zděsila se. Chvíli ji trvalo se vzpamatovat, došlo ji, že jsem celá od krve, mé krve. Na rukách a obličeji se mi vytvářeli strupy. Trvala na tom, že mě ošetří. „Zabolí to." varovala mě Aneta a přiložila na jednu z ran tampon napuštěný dezinfekcí. Štíplo to, ale já to nevnímala. Trvalo ji půl hodiny, než byla Aneta spokojená „Měla bych zavolat doktora, má paní. Ošetří vás lépe než já." podotkla. Zavrtím hlavou „Žádný doktor. Přines mi MED.". „Tady, udělám to. Držte." usmála se, podala mi malou krabičku, vytáhla z ní sprej, začala mi ho pomalu stříkat na obličej a žebra. Zadržela jsem dech, bolelo to. MED je zkratka mediciation, pomáhá to mafiánům se léčit, urychluje to proces hojení na polovinu. „Díky." usměju se na ní unaveně. „Zítra večer v sedm hodin máš schůzku s Christinou a Ursulou, budou zastupovat Schwarzwaldky. Mám to odložit, budou protivné, ale nebudou dělat problémy. Snad." zeptá se Ford, když vstoupí dovnitř pracovny. Podívám se na něj, strachy ucouvne. Raději se podívám na kalendář. „Byla jsem pryč zasraných pět dní. Všiml si toho někdo?". „Ne, tedy, podle toho co se ke mně doneslo, ne. Marie si dělala starosti, oznámil jsem ji, že jsi nastydla. Nijak to nekomentovala. Nevím, jestli tomu věřila, nebo ne.". „Řekneš mi, kde jsi byla?" zeptá se mě tiše Ford, bojí se mě, ví, že teď musí být velmi opatrný na to, co dělá, co říká. „Ne, odvedl jsi skvělou práci. Jdi spát, zítra máme práci." ukončím debatu, jdu do svých pokojů.

Zavřu dveře, opřu se o ně čelem, zavřu oči. „Neví to. Přesvědčila jsem ho o tom, že neexistujeme. Jsme jen legendy a báchorky na děšení dětí. Věří tomu. Udělala jsem to, co jsme chtěli." řeknu své návštěvě, otočím se, stojí naproti mně osoba zahalená v černém plášti. Ve světle se leskne odraz černé masky. Osoba kývne, podá mi papír, pomalu si ho vezmu. Je pryč, stejně jako stín zmizel.