Mafia capital

19. Krvavý turnaj

Před sedmi lety

Před měsícem jsem se rozhodla vyzvat střední Evropské rody o titul vládce. Teď mi přišla odpověď v podobě Krvavého turnaje, turnaje, ve kterém každá země vybere jednoho nebo jednu účastnici, kteří budou bojovat, zabíjet o titul vládce střední Evropy. Nikdo neví, že tohle jsem plánovala už pět let. Krok jedna stát se královnou českých zemí, splněno. Krok dva, stát se vládkyní, zahájen a snad za pár hodin splněno.

„Pamatuj, nenech se unavit, nebo nedej bože vyprovokovat. Zachovej klid, máš jen omezené množství zbraní, ale to jsi trénovala. Hlavně přežij." mluví na mě Adam, jeden z mých poddaných, můj přítel. „Jasně, být klidná, soustředěná, šetřit energii. Všechny zabít, pak slavit." Odpovím mu, usměju se, naštvaně mě bouchne, nesnáší, když si z něho dělám legraci. „To není vtipné, ale vážně. Koukej přežít, nevím jak zamést tvoji smrt, když tvoje rodina je plná civilů." Vrátí mi to. Kývnu, rozumím, má o mě strach, nemusím se vrátit, teda vrátím se, ale buď v pytli, nebo jako vítěz. „Ještě jednou mi přečti ty jména, prosím." Moje ramena se sami napnou, musím se opravdu uvolnit, nebo udělám chybu už v začátku „Dobrá, Franziska, Ludmila, Rita, Irina, Alberta a Clara.". Ohlédnu se, spatřím Vasilisu, rumunskou princeznu, stojí vedle své sestřenice, Iriny. Ta zastupuje Rumunsko, je nebezpečná, krutá, její zbraně jsou automatické, ráže devět milimetrů. Je rychlá, přesná. Uctivě na ně kývnu, oplatí mi to, začnou si šuškat. Zazní zvon, to je jasný signál na to abychom se připravili do našich startovních kójí. Rychle Forda a Adama obejmu, jdu na své místo. V kóji se rychle protáhnu, vezmu si helmici, nasadím s ji na hlavu, jediné co je vidět, jsou mé vlasy v drdolu. Teď nebo nikdy, tohle jsem vždy chtěla, dřela jsem, teď si to nenechám nikým sebrat, ani jedna z těch čubek nevyjde živá, jen já.

Zazvoní, otevřou se vrata, rychle vyběhnu, jen tak tak se stihnu vyhnout sekyře, ta proletí nade mnou a zasáhne někoho. Běžím rychle dál, není čas. První koho potkám je Rita, rychle se vyhnu její ráně, vrazí ji pěstí, nos ji nechutně křupne, začne téct krev. Její nůž se mi odrazí od brnění, usměju se, ale to nemůže vidět, popadnu ji za ty hloupé popruhy, dám ji hlavičku, je tou ránou tak omráčená, že ani se nestihne bránit, když ji podřezávám krk. Jedna je ze hry, další zbývají. Zahnu, ale musím se skrčit, Clara po mě dvakrát vystřelila, něco vedle mě dopadlo, otočím se, granát. Ta svině! Rychle ho vezmu a hodím k ní, ale ta to čeká, takže se stihne skrýt. Bum! Výbuch způsobí, že chvíli neslyším, ale to nevadí. Obíhám starý vrak auta, kulky kolem mě lítají, jen zázrakem mě ani jedna netrefí. Clara zakřičí bolestí, některá z holek ji právě zabila místo mě, nevadí, o práci míň.

Vytáhnu si meč, levou rukou se zapřu, vylezu na strom. Nechápu, kterého vládce napadlo postavit arénu uprostřed ničeho. Všude lesy, sem tam nějaká zřícenina budovy, navíc to horko. Pro utajení, jsme nemohli vědět, kde se turnaj odehrává, ale já bych řekla, že někde v Turecku, Arménii nebo jiné země Blízkého východu. Chybí mi ještě čtyři holky, vytáhnu si z malého pouzdra dalekohled. Spatřím Ludmilu, jak se zrovna dobře soupeří s Albertou, ale než zjistíme která vyhraje, někdo Ludmilu zastřelí, hezky z dálky. Sniper. Franziska, to ona, je sniper. Díky tomu že mě kryjí větve stromu mě nemůže vidět, ale to mi nezajistí dlouho ochranu, jistě se bude muset teď přemístit, když vystřelila. Rychle slézám dolů, poslední dva metry seskočím, lehce dopadnu, zahladím stopy, nikdy jsem tu nebyla. Mihám se vedle stromů, přeskakuju překážky, slyším vodu, toho mohu využít, změním směr na sever. Zastavím se, řeka je poměrně velká, ale ne hluboká, proud není moc silný. Zazní zvon, to znamená, že jsme v polovině, polovina živá, zbývá nám tedy jen dvě hodiny. Sklouznu se dolů po břehu, začnu rychle brodit řeku, držím si meč a nože nad vodou, nechci je zbytečně namáčet. Na druhé straně břehu se napiju vody, pak se zvedám, mizím pryč.