Mafia capital

4. Stanné právo

Stojím před zrcadlem, služebné mi upevňují brnění, dneska ráno jsem se probudila do jiného světa, do toho, ve kterém mafie má vše. Konečně. Služebné mají hotovo, ukloní se, odejdou. Přejdu ke svému meči, cvičně jím máchnu. Zažila jsem s ním hodně dobrých bitev, dnes ale snad k žádné nedojde. Zasunu meč do poutka. Je čas, vezmu si helmici, vyjdu ze svých pokojů, jdu po schodech, dolů až před dům, kde čekají mí lidé spolu s deseti Havrany. „Všichni víte co dělat. Snažte se vyhnout obětem na životech, pokud se budou vzpouzet či budou moc agresivní zadržte je. Mrtvoly nám nepomohou, živí ano. Pro nás, za nás!" řeknu a propukne souhlasný křik. Nasednu do prvního vozu, jedeme směr Trutnov. První zastávka jsou policisté, ti jsou překvapení, ale nikdo nešahá po zbrani, zatkneme je, odvážíme do našeho vězení, zde budou jeden den. Pokračujeme dál, směr hasičská zbrojnice.

Městem se rozezní siréna, nádherný zvuk. „Hezky jeďte všichni dovnitř." Prohlásí jeden z Havranů. „Trhni si, kdo si myslíš, že jsi." Zpustí místní velitel. „Jmenuju se Viktorie Rhea Kopecká, teď vedu město. Takže pokud nechcete, abych začala stahovat vaše hasiče z kůže, tak jděte dovnitř. Hned!" zasyčím na něj, pro jistotu mu vrazím rychlou facku. „Sakra, dobře. Jak chcete." Řekne a jde dovnitř, my ho následujeme. „Hej! Ani to nezkoušej. Nehraj si na zasraného hrdinu. Je tě škoda!" slyším, jak jeden z mých mužů křičí na jedno z hasičů, který drží v ruce hadici od cisterny. „Má pravdu, nedělej to. Nikomu se nic nestane. Máte mé slovo!" řeknu klidně, hasič odloží hadici, zvedne ruce. „Děkuju, jsi moudrý muž." pronesu, poplácám ho po rameni. Usměju se, hezky všechny uklidníme, vysvětlíme situaci, ale i přesto jeden z nás zde zůstává, aby na ně dohlédl.

Tělem mi proudí adrenalin, podle vysílačky jsou všechny města i vesnice pod kontrolou, teď už mi zbývá městský úřad. Podívám se na tu budovu, je poměrně hezká. Vystupujeme, všechny požádáme o klid, aby počkali ve svých kancelářích, nevycházeli ven. Pro jejich vlastní bezpečí. Jdeme o několik pater výš, do kanceláře tajemníka, slušně zaťukám. Když se muž za dveřmi ohlásí, kývnu na svůj doprovod. Vejdu, muž je překvapený, nedivím se. „Dobrý den. Prosím klid. Posaďte se. Děkuju. Mé jméno je Viktorie Rhea Kopecká, jsem hraběnka tohoto území. Mafie vyhlásila stanné právo. To znamená, že bych teď nedoporučovala nikomu dělat hloupé rozhodnutí. Dnes přesně za tři hodiny přednesu starostovy a zastupitelstvu města svůj návrh, je dobrý, lepší než dostanou jiní. Potřebuju teď, abyste uklidnil své podřízené, zaměstnance města. Zbytek týdne zůstanou ve svých domovech, kde budou v bezpečí. Práce policie zastoupíme, záchranné služby nemocnice budou zachovány, stejně tak i hasičů. Nikomu se nic nestane. Rozumíte?" pronesu, tajemník je chytrý muž, kývne. Oplatím mu to, pomalu vstanu, přejdu do kanceláře starosty, tam mu vysvětlím, jak se věci mají. „Dobrá, jak chcete. Věřím vašemu slovu. Za tři hodiny tu všichni budou, ale rád bych, aby tu byly i starostové dalších měst, jako Dvora, Vrchlabí, Žacléře, Pilníkova a dalších." Navrhne mi, zamyslím se, sundám si na chvíli helmu, ale masku si nechám. „S tím souhlasím, radši budu jednat se všemi najedou než zvlášť. Budu k vám upřímná, když vy budete ke mně. Platí?". „Ovšem.". „Nechám tu svého zástupce, bude vyřizovat s vámi a ostatními starosty základní vedení města, bude se zúčastnit zasedání, když já nebudu moct. Bude podepisovat dokumenty, spolu s vámi. Oficiálně budete dále starosta, ale pod mojí vládou, podporou. Budete mít peníze v rozpočtu města navíc, podporu mých lidí, mých přátel a zdrojů. Je to velmi dobrá nabídka, jiní hrabata tohle nenabízejí." navrhnu mu to, co nejspíš podle výrazu nečekal. „Potřebuju to probrat se zastupitelstvem a dalšími starosty. Dejte nám hodinu, pak vám dám vědět.". „To se mi líbí. Přesně za tři hodiny vám předložím písemnou dohodu, tu si přečtete, napište si připomínky, pak to probere, změníme, následně podepíšeme." Pronesu, kývnu na něj, vstanu, nabídnu mu ruku. Přijme ji, usměju se, ale to nemůže vidět. „Pro příště, dám vám radu. Když vstoupím muži musí povstat, všichni i ženy mi musí projevit úctu, tím že na mě kývnete. Žádné úklony, jen kývnout. Není to složité, zapamatujte si to a budeme spolu dokonale vycházet. Nechám tu pár svých lidí." Rozloučím se, dám mu pár dobrých rad, které se mu budou do budoucna hodit.

Stojím po boku svých mužů v chodbě, čekám, až se konečně starostové dohodnou, rozumím, že jim to trvá, naší radě taky dlouho trvá, než se na něčem shodneme, nebo, něž něco schválíme. Ještě než se tam zavřeli, jsem jim předala svoji kopii dohody. Nepotřebuju je, ale mít je na své straně by se mi mohlo v budoucnu hodit, pro větší klid široké veřejnosti, převáženě civilistů. Vím že by se mnou někteří nesouhlasili, ale je to moje území, moje pravidla, mí lidé. Teď mám na starosti víc lidí, teď k nim přibili i civilisté. Podle vysílačky je všude klid, přesně to co potřebujeme. Přijde ke mně Ford, ukloní se, pak přistoupí blíž. Zašeptá mi do ucha „Vše je v pořádku. Za čtyři hodiny bude mít královna s minulým premiérem proslov k lidu. Uklidnit je, vysvětlit jim co se děje a proč. Chce tě tam, jako tvář mafie. Snažil jsem se ji vysvětlit, že to není zrovna moudré. Právě jsi převzala vládu nad okresem. Nemůžeš jen tak odejít. Dala mi jasně najevo následky tvé nepřítomnosti.". Kývnu. Rozhlédnu se „Dobrá, vyřiď ji, že tam za tři hodiny budu, ale odbydu si to, co musím, pak zase se vracím sem. Musím tu být.". Zamračím se, něco mi říká, že to královna Marie nemá jen tak ze své hlavy, jistě na ní tlačí i Vlad, musí, protože ví, že s tímhle divadlem nesouhlasím.

Dveře se otevřou, konečně, pomyslím si. Usměju se, já a Ford vejdeme dovnitř, sedneme si na volnou stranu stolu. „Dobrý den všem. Jmenuju se Viktorie Rhea Kopecká, jak vám jistě bylo vysvětleno přebírám vládu. Stihli jste probrat vše?" zeptám se a střetnu se s pohledem starosty Trutnova. Kývne. „Výborně. Nějaké dodatky? Připomínky? Změny?" zeptám se, jsem nadšená, že to jde tak snadno, tak rychle. „Ano máme pár dodatků, některým se nezamlouvá rozdělení vašich lidí podle počtu obyvatel. Navíc se nám všem nelíbí odvod jedné setiny rozpočtu přímo vám. S tím se neshodneme, je mi líto." Řekne mi diplomaticky starosta. Zamrkám, rozdělní mých lidí, výše mého desátku. Usměju se, nastavím ruku, Ford mi do ní vloží dohodu, přesně na dané stránce. Položím si ji na stůl, čtu si, co v ní přesně stojí, i když to vím. „Dobrá, rozdělení mých lidí bude záviset na situaci a vývinu naší spolupráce. Na výši mého desátku není nic špatného, po roce se naprosto vynuluje, tedy, nebude. Jiný ústupek není možný, pak už nastává ta špatná verze." Pronesu, s posledním slovem se zlomyslně usměju, vím, že je tím vyděsím. Starostové se k sobě nakloní, něco si píšou na papíry, ukazují si to, jak milé. Prohlížím si je, vím přesně o každém své, jejich tajemství, jejich finance, motivace, ambice, rodinné stavy. „Dobrá s tím souhlasíme. Kdy to budete chtít podepsat?" zeptá se a usměje se. „Hned. Forde. Zařiď to. Použij kancelář tajemníka." řeknu nahlas, Ford hned, odchází se svým nootebokem. Obě kopie se k nám dostaví ještě teplé, píchnu se jehlou do ukazováčku, nechám skapat několik kapek do kalíšku, pak tam smočím pero. Rychle se podepíšu. Starosta polkne. „Tohle vy dělat nemusíte. Jen podpis perem.". Dva rychlé podpisy, dohoda je zpečetěna. Kývnu, potřesu si s muži rukama, na všechny kývnu. „Přesně za tři dny vám všem představím mé prostředníky, jsem si jista, že budete spolu vycházet.". Naposledy je projedu očima, rozloučím se a se svým početným doprovodem odcházím, za pár hodin musím být už jinde. Musím stát po boku královny.