Mafia capital

9. Královna

Vracím se zpět do sálu, místo abych byla uvolněná, jsem teď napjatá, vládce mě naprosto rozhodil. Zatracený mužský, zavrtím hlavou, sednu si na své místo. „Sešli jsme se zde všichni. Proto zahajuju hlasování o prvním návrhu, který předložil hrabě Zlínský. První návrh, znovu obnovit zavedení superhrubé mzdy, dále nezvyšovat letos minimální mzdu." ohlásí hlavní rada. Zamrkám, zapojím svůj mozek, vzpomínám si na přesné znění návrhu, tady jde o víc než znovuzavedení superhrubé mzdy. „Nyní je prostor na vaše námitky." pronese, pak se vzdálí na své místo. Rozhlédnu se, nikdo nevstává, tak vstanu. Kývnu na radu, jdu pomalu ke stupínku. „Všichni mé jméno znáte, ale raději ho zopakuju, kdyby někdo z vás zapomněl. Jsem Viktorie Rhea Kopecká. Prvním úkolem rady je zajistit bezpečí svým mafiánům, bezpečí království. Zajistit jeho bezpečný chod. Tento zákon není v souladu s tímto úkolem. Jistě superhrubá mzda je skvělý způsob jak rychle a efektivně získat peníze do rozpočtu. Kdo to ale odnese, my, naši lidé, neposlední řadě civilisté. Pokud tak zoufale potřebujeme peníze, dobrá! Tady je máte! Dávám tedy osm procent ze svého finanční rezervy do rozpočtu království!" na konci moji řeči začnou se všichni zvedat, tleskat, pískat. „Ticho!" zahřmí hlavní rada, buší velkým kladívkem do podložky. Když je konečně ticho „Dobrá, kdo souhlasí s příspěvkem od hraběnky Trutnovské? Hlasuje.". Podívám se na velkou tabuli, pomalu nabíhají čísla. „Příspěvek schválen. Třicetdevět pro. Blahopřeju." pronese, odbouchá schválení, jdu si pomalu s lehkým úsměvem sednout.

Druhý a třetí návrh trochu trvalo odsouhlasit, protože někteří měli námitky a připomínky, chtěli tam dodat různé změny. Další tři hodiny jsem seděla, moje hlava jela na sto dvacet procent, ale stálo to za to. Když hlavní rada odbouchl konec zasedání s tím, že se sejdeme zde za pět dní, byla jsem ráda. Se sbalenými věcmi jsem se vydala k odchodu, kdo dřív uteče, vyhraje. Už jsem byla u dveří auta, když mě někdo popadl za ruku. Napřáhla jsem se k face, ale zastavila jsem se. Vlad mě držel pevně, ale ne aby to bolelo. Spustím rychle ruku, vyseknu rychlou úklonu. „Můj pane." pokorná, ale jedovatá. „Svezu se s tebou. Nasedej." pronese, ale vím, že to je rozkaz, udělám to bez řečí. Ford si sedl na místo spolujezdce, jen kývl na vládce, ale nekomentoval to. „Vím, o co ti jde. Chceš je získat na svou stranu, být jejich miláček. Připomenout jim že ty jsi ta dobrá, ta dokonalá. Marie Anna je jen tvou chabou náhradou.". Podívám se na něj, ústa otevřená šokem, jak na tohle přišel, naprostá hloupost. „Prosím? Ne, nic takového nedělám. To je šílené i na mě." Oponuju mu, nechám slzy, aby se lehce zaleskly v očích. Zbytek cesty nikdo nepromluví, jedeme v naprosté tichosti.

Když auto zastaví, nečekám na sluhu, prostě dveře otevřu, musím zamrkat, protože se na mě snese houf novinářů. Usmívám se, cítím, jak se za mě postavil Vlad, lehce zamávám. „Hraběnko, prosím rozhovor, jen pár minut." pronese jedna z novinářek, kývnu. Předstoupí, ukloní se a začne na mě chrlit otázky. „Jak se cítíte, zpět na svém panství?". „Jako bych nikdy neodešla, všichni mě přivítali s otevřenou náručí, stejně tak i ostatní hrabata a její veličenstvo. Za to jsem ji velmi vděčná.". „Co vás přimělo se vrátit?". „Náš pán Vlad Dracul, mě povolal, já jako jeho poddaná uposlechla.". „Litujete toho, že jste kvůli muži opustila opravdu všechno. Teď myslím post vládkyně, panství, rodinu, přátelé.". „Nemám čas ani prostor toho litovat, teď musím dohnat, co mohu.". „Hodláte se vrátit a bojovat o post vládkyně?". „Ne, to místo patří Vladovi Draculovi, Řezníkovy, ne mě. Je můj dobrý nástupce." odpovím, rozloučím se s ní, zamávám naposledy novinářům, vím, že mě celou dobu slyšel, proto jsem pečlivě volila slova. „Je můj dobrý nástupce. Jak vážně? Tohle pro tebe jsem?" zašeptá mi do ucha Vlad, je lehce naštvaný, ranila jsem jeho ego. Muži a jejich ega. „Ne, ovšem, že ne. Zaskočila mě, byla to v tu chvíli ideální odpověď. Nebo nesouhlasíš?" oponuji mu. „V tu chvíli ano, ale kdykoliv jindy ne. Vymysli si něco, co je méně urážlivé pro mě, méně laskavé k tobě. Jinak budu muset podniknout kroky, abych navštívil tvou rodinu. Například sestru v Praze." Jeho hlas nese jasnou stopu výhružky, proto pokorně kývnu. „Jak si přejte, můj pane. Už se to nebude opakovat, slibuju. Prosím přijmete moji pokornou omluvu." pronesu, vysmeknu mu hlubokou poklonu. Cítím, jak se mi zpustila krev z jazyka, jak jsem ho silně stiskla, abych přežila tuhle omluvu. Moje ego právě pláče.

Vstoupím do jídelny, znovu se ukloním. „Prosím, sedni si drahá." zazní královna. Usměju se, aspoň někdo je dnes na mě milý. „Děkuju, Anno. Jak se máš? Nestihla jsem se tě pořádně zeptat, bylo toho dneska opravdu hodně. Hlavní rada odvádí dobrou práci. Musím říct, že zvolili dobře.". „Mám se dobře, ale byla bych raději, kdyby ty a vládce jste se drželi od sebe. Budíte pozornost, velkou. Hlavně ostatní vládci by nebyly z vás dvou nadšení, Rheo.". Mezitím nám přináší služebná předkrm, zeleninový salát s kouskem ryby. „Já a Vlad jsme minulost. Postarám se o to, abychom už nebudili pozornost. Máš mé slovo.". Oběd už pokračuje v lepší náladě, vyměňujeme si novinky, probíráme módu, hrabata. Je to tak trochu jako za starých časů. „Hele pokud se rozhodneš s ním být jako ty, ne jako hraběnka nebo bývalá vládkyně, jsem pro a podpořím tě. Je docela charismatický, možná i přitažlivý. Navíc je přesně tvůj typ.". Tím mě naprosto zaskočí, rychle polknu lok vody, než ho vyprsknu. „Co? Teda prosím? Jak tě něco takového napadlo? To je hloupé." vyhrknu. Zavrtím hlavou, to je naprosto šílené, služebná před nás postaví polévku. Zavrtím hlavou, pobídnu ji, aby to odnesla.

Zbytek oběda už pokračuje normálně, žádná zmínka o Vladovi, mém odchodu, mé bývalém postavení. „No jak to jinak vidíš, jak budeme pokračovat?" zeptám se ji, když jíme dezert. „Zítra vyhlásíme zrušení stanného práva, civilisté si budou moct dělat, co budou chtít, jako předtím. Měli dost času se s námi smířit.". Kývnu. „Má rodina nereagovala zrovna dobře, ale zlepší se to časem. Děkuju za oběd, čas a skvělou společnost. Bylo mi potěšením, jako vždy. Jsi vždy vítaná v mém panství, v mém domě" rozloučím se s královnou, protože je nejvyšší čas. Pokyne mi, ukloním se, odcházím pryč, ale tentokrát si pozorně prohlížím chodby, místnosti, které míjím, něco se změnilo, ale ne tolik abych to tu nepoznala. Zamrkám, když procházím kolem mého portrétu s korunou, dokonale se vyjímá mezi těmi ostatními, možná proto že jsem jedna z nejmladších královen českých zemí za posledních sto let. Nebo proto, že ještě žiju.