Mafia capital

12. Vzestup popularity

Byla jsem si akorát hezky zaběhat, mám teď v nohou osm kilometrů, ale cítím se jak nová. Loknu si vody z lahve. Zamrkám, před vchodem stojí auto, to jsem už viděla, ano, tím přijeli agenti. Co zas chtějí? Dveře řidiče se otevřou, vystoupí Erik. Zajímavé, copak mi chce?

Kývnu na něj. „Prosím tudy. Omlouvám vám se za své oblečení, ale hosty jsem opravdu nečekala." pozdravím, směřuju ho na jednu z laviček na zahradě. Sednu si, on si sedne hned vedle mě. „Ahoj.". Popotáhne si rukáv mikiny co má na sobě. „Ahoj." Oplatím mu pozdrav, znovu se napiju vody, jsem po tom běhu vyprahlá. „Mám na tebe několik otázek. Nejsem tu jako agent, jsou osobního rázu." Pronese, kývnu to jsem tušila. „Jasně, ptej se.". „Podle toho co vím, mafiánkou jsi už byla. Interpol tě měl v hledáčku už pěknou řadu let. Chtěla jsi mi někdy říct, kdo jsi? Měla jsi to vůbec v plánu?". „Upřímně, ne. Odešla jsem, nebylo třeba ti cokoliv říkat.". „Ale teď jsi sakra zpět! Zabila jsi někdy civilistu? Kolik jsi vůbec zabila lidí?". „Ne, nikdy jsem civilistu nezabila, jak víš je to proti zákonné. Nechci umřít jen kvůli takové maličkosti. Zabila jsem hodně lidí, nevím kolik. Nikdy jsem to nepočítala, nebylo to potřebné. Milovala jsem tě, tak moc. Ale to je minulost, z té jsem se poučila.". „Je pravda, že obchoduješ s Rudým kouřem?". „Jo, vyvinula jsem ho, vyrábím ho, distribuuju ho. Jsem mocná a bohatá z několika věcí, z drog, prodeje informací, ze zabíjení a krádeží. Dělám to, co mě baví, to v čem jsem nejlepší.". „Byla jsi vládkyní, byla jsi jedna z nejnebezpečnějších mafiánů současnosti. Snažím se to pochopit, ale pořád tomu nerozumím. Mám pocit, že jsem tě vůbec neznal, že tě teď neznám.". „Ach, Eriku. Znal jsi mě nejlíp ze všech, kromě pár detailů, znal. Ale teď už ne, změnila jsem se, hodně, díky tobě. Za to ti děkuju. Děkuju, že jsi to ukončil dřív, než bych to pokazila ještě víc.". „Děkuješ mi. Páni, tohle jsem tedy nečekal. Můžu to vidět. To jak vypadáš, doopravdy?". „Jasně. Dej mi chvíli.".

Nadechnu se, vstanu, sundám si tričko, po tom legíny. Odstoupím pár kroků, pomalu se otáčím. Všechny jizvy, které, jsem za ty roky získala, některé z bojů, některé z výcviků. Nejvíc znepokojující jsou ty na zádech, udělala mi je Alexejova matka, protože jsem odmítla jejího syna. Byla jsem v tu chvíli tak bezbranná, že ji bavilo řezat mě do zad, dělat tam různé ohavnosti. Na tu noc plnou bolesti nezapomenu, na konci jsem tajně doufala, že zemřu, ale pak se tam objevil Ford s Alexejem. Pomohli mně, zastavili mě, abych tu šílenou mrchu zabila. Nakonec to za mě udělal Alexej, to bylo pro něj jako dostačující trest. Slyším, jak Erik syčí, kousnu se do rtu. „Jak jsi to přežila?" zašeptá šokovaně. Zasměju se, popadnu tričko zase si ho obléknu. „Jako všechno.". „No máš ještě něco?". „Ne, děkuju, vážím si toho, že sis na mě udělala čas. Musím jít." Pronese rozpačitě. Doprovodím ho k autu, tam ho obejmu, ustoupím, sleduju, jak nastupuje a odjíždí pryč. To bych měla, teď mě čeká další práce.

Zbytek dne jsem strávila jako vždy v pracovně, pak ale nastal čas jít se převléct, musela jsem totiž rozdat nějaké ocenění pro civilisty. Mrknu na sebe do zrcadla, otočím se, jdu vstříc svému úkolu. Předávání se konalo sále společenského centra v Praze, byl to krásný sál, ale na náš královský palác neměl. Na všechny jsem se usmívala, zdravila je jako by byl normální den. Posadila jsem se na jednu z židlí v přední řadě. Vytáhla si s kabelky papír s proslovem, chci si ho přečíst, ještě než přijde na mě řada, po očku sleduju jak se malý sál pomalu plní, nechybí ani novináři, kteří budou hltat každé mé slovo. Na malé podium s mikrofonem přistoupí uvaděč. „Dobrý den, rád bych všechny požádal, aby si sedli na svá místa. Děkuju. Za pár minutek začneme.". Zamrkám, srovnám si myšlenky v hlavě. „Děkuju, nyní bych rád pozval na podium hraběnku Viktorii Rheu Kopeckou, která bude předávat ocenění." začne tleskat, po něm se spustí potlesk v celém sále, usměju se, vstanu a vyměníme si místa u řečnického pultíku. „Vážení hosté, přátelé, kolegové a hlavně ocenění. Jsme tu, protože tito muži udělali něco dobrého, něco co dělají každý den. Daniel Horký zachránil celou rodinu z hořícího domu, děkuju jménem zmíněné rodiny, královny, dále Jakub Svoboda, policista, který skočil před jedoucí auto, aby zachránil malou holčičku. A v poslední řadě Milan Novotný, který denně zachraňuje při operacích životy. Patří vám velký dík, prosím potlesk pro tyto hrdiny." pronesu.

Sama začnu tleskat, na klopy sak jim připnu medaile, poblahopřeju jim, následně všichni společně zapózujeme fotografům. Všimnu si, že do sálu vstoupila Petra, jedna z mích lidí, nepatrně pohnu prsty, dám ji znamení, aby na mě počkala ve vedlejší místnosti. Muži mi poděkují a ustoupí, jdou za svými přáteli a členy rodiny, já ještě poděkuju uvaděči. Vezmu si kabelku ze svého místa, otevřu dveře vedlejší místnosti, hned je zavřu. „Co je tak naléhavého?" zeptám se Petry. „Vlad se vrátil i s Klausem do Rumunska. Za patnáct minut budou přistávat.". Usměju se, kývnu na ní, tím ji propustím. Konečně, mám celé Česko pro sebe. Můžu začít realizovat své plány.

„Dobrý večer všem televizním divákům. Vítám vás u svého speciální dílu, protože tu máme vážené hosty, tváře mafie. Jako první bych rád přivítal hraběnku Trutnovskou, dále hraběte Náchodského a Zlínského, kteří přijali naše pozvání." Zazní hlas moderátora, spolu s hrabaty vejdu do éteru, pozdravím ho i diváky. Sedneme si, uvelebím se. Stále se usmívám, myslím, že po dnešku mi ten úsměv zamrzne na tváři. „První otázka je na hraběnku. Jste krásná, inteligentní, mocná, bohatá. Mohl bych takhle pokračovat ještě dlouho, ale co se za tímhle vším, skrývá? Jaké je vaše tajemství?". Lehce se zasměju „Mé tajemství je trpělivost, píle. Nic víc.". „Dobře, ale ve svých šestnácti letech jste se stala jednou z nejmladších královen které kdy usedli na trůn českých zemí. Jak jste to zvládla?". „Začátky nebyly snadné, ale jako všichni jsem se se situací sžila. Především díky podpoře svého rodu, mých přátel a poddaných, bez nich by to nebylo možné.". „Byla jste jednou z nejoblíbenějších vládců jednadvacátého století. Opakuju, byla. Slyšeli jsme hodně spekulací ohledně vašeho odchodu z mafie. Ohledně vašich rozhodnutí. Jaká je ale pravda?". „Pravda je, že jsem se rozhodla sama odejít. Nebyl pro to žádný konkrétní důvod, byl správný čas." usměju se, není mi to příjemné, moderátor to vycítí, tak se zaměří na zbylé hosty, večer pokračuje dobře, otázky směřují na naše plány do budoucna, plány mafie a podobně. Nakonec atmosféra byla velmi příjemná, ze všech spadlo napětí a odvážili jsme se i vtipkovat a smát se. Rozhodně se to povedlo, udělali jsme dobrý dojem na moderátora i diváky.