Mafia capital

28. Selekce

Vejdu do domu, mám za sebou tři schůzky, každou na jiné straně země. Zamračím se, nikde nikdo. „Aneto! Nino!" zakřičím do domu, čekám, konečně po dlouhých dvou minutách se objeví, skloní hlavy a ukloní se. „Co se tu děje? Kde jsou všichni?" zeptám se, obě dvě sebou cuknou. Moje obočí se stáhne ještě víc. „Madam prosím za odpuštění, zpozdili jsme se." zašeptá kajícně Aneta, Nina pokračuje za ní „Už se to nebude opakovat. Nikdy.". Rozepnu si kabát, otočím se, Aneta mi ho rychle sundá a odnáší do šatníku. Sundám si lodičky, podlaha mě zastudí do chodidel. Otočím se, nechci na ně vyjet, ale obě schválně ignorují moje otázky. Usměju se „Znova. Co se tu děje a kde je zbytek?". Služebné se mi vyhýbají pohledem, hrbí ramena. „Vládce, náš pán vyhlásil selekci, madam. Padlo i vaše jméno.". Otočím hlavou na Anetu, která mi odpověděla. Přimhouřím oči, to je překvapivé, ale ne tolik. Dalo se očekávat, že zmíní mé jméno, musí mě zařadit do selekce, ať už chce nebo ne. Jsem obecně známá osoba, velmi oblíbená, má neúčast by na něj vrhala špatné světlo, mafiáni by ho vnímali jako slabocha, který se bojí hraběnky, přesto že jsem bývalá vládkyně. Civilisté by byli zmatení, mají mě rádi. Především proto, že dávám často rozhovory, nebojím se s nimi mluvit na rovinu, dělám pro ně hodně.

Projdu chodbou, dál do domu, vyjdu schody, zastavím se v obývacím pokoji, který slouží převážně pro hosty. Je zde většina služebných, Ford a Adam. „Koho ještě zmínil?" zeptám se jich, všichni povyskočí, otočí se mým směrem. „Ahoj. Zmínil ještě dceru hraběte Zlínského, pak neteř Marie, další tři civilistky To je z Českých zemí vše. Zbytek je ze Slovenska, Polska a dále. Vždy tři mafiánky a civilistky." pronese Ford. Kývnu „Všichni do práce, jistě máte co dělat.". Jak se zavřou za posledním dveře, hodím jednu vázu proti nim. „Ten kretén, čůrák, kokot. Jak se opovažuje! Už tak mi komplikuje život a teď ho ještě víc ze sere! Co řeknu ostatním vládcům?! Co řeknu Marii?!" můj hlas nabírá každou větou na hlasitosti a vzteku, někdo mi podá do ruky skleničku, letí hned na dveře. Hrudník se mi rychle zvedá, dýchám trhaně. Dojdu ke gauči a padnu na něj. Překryji si paží oči, snažím se přemýšlet, vztek mě opouští, moje mysl se projasňuje. „Dobrá, musím z toho vytěžit co nejvíc. Musím vydat prohlášení dřív než on. Dřív než královna. Forde, zařiď to. Já si připravím řeč. Sežeň co nejvíc novinářů jak našich, tak civilních. Vlad chce show tak mu jí dáme. Tentokrát už podle mých pravidel.".

Novináři si šuškají, připravují si kamery, fotoaparáty. Převlékla jsem se do šedých šatů, připomínající kostýmek. Na obličeji mám svou obvyklou masku. Zvednu ruku, tím všechny utiším. „Dobrý den, všem. Jak většina z vás ví, náš vládce vyhlásil selekci. Jsem poctěna být jednou z vybraných dívek. Ostatním zúčastněným přeji jen to nejlepší. Jménem svého rodu děkuji, za tu čest. Do dvou dnů odcestuji do vládcova rodného Valašska spolu s ostatními. To je prozatím vše, nyní máte prostor na dotazy.". Hned se začnou zvedat ruce, postupně odpovídám na dotazy. Někdo by mě nazval až apatickou, ale já jen mám netečný výraz, uvnitř se vztekám, zuřím, šílím.

Po konferenci se mi rozvoní telefon. Podívám se na displej, Marie. Povzdechnu si, zvednu to. „Věděla jsi to? Věděla jsi to a rozhodla ses mi to neříct! Proč?" začnu bez pozdravu. „Rheo, ráda tě slyším. Ano, věděla. Vládce mi dal jasný rozkaz ti to neříct. Mrzí mě to.". Odfrknu si, tak aby to slyšela, dal ji rozkaz. „Od kdy jsi tak poslušná? Od kdy ho posloucháš na slovo? Jsme kamarádky, nebo jsme aspoň byly. Vládci nás oba zničí, než aby riskovali nás dva spolu.". „Mezi vybranými je i moje neteř, Viktorie. Chci pro ni to nejlepší. Tohle je jediná cesta. Za dva dny se budeš chovat, tak jak se od tebe očekává, bude hezky poslušná, hraběnka. Pokud to dobře dopadne, budeš brzo doma. Zatím." típne mi to.

Pochopila jsem to, důvod proč to udělala. Musela svou neteř dostat k vládci, pokud ji chce dobře provdat. Selekce je jedna z možností, pokud tam vydrží dlouho, začnou se o ní zajímat vysoce postavení muži, potomci vládců, nebo vladařů. To je dost dobré. Výhodnější sňatek v současné době neexistuje. Barvitě zakleju, dnes už po několikáté.

Rumunsko, královský hrad

Vystoupím z auta, sluha je ze mě lehce nervózní, porušila jsem protokol etikety. Zvednu oči k hradu, je stále stejný, jen všude visí vlajky Rumunska a měsíce a hvězdy. Po kamenných schodech k nám sestupuje Olena s Elenou. Sakra, Vladova matka spolu s její. Vladova babička je možná stejně nebezpečná jako on sám, na svůj věk je velmi aktivní. Vedle mě postaví ostatní dívky, už jsou téměř u nás, vyseknu velmi uctivou poklonu, ty dvě ženy si nic jiného nezaslouží. „Vstaňte dámy. Vítejte v Rumunsku, vítejte na Valašsku, domovině vládce. Jménem rodiny Dracul vás vítáme. Následujte nás." pronese Olena, její hlas je tak laskavý, ale vím, že to jen hraje. Postavím se mezi posledními, nechám hlavu mírně skloněnou. Postupuje po schodech k hradu, ale něčí pohled mě donutí zastavit. Vzhlédnu k jednomu z oken, stojí v něm Vlad, pod mým pohledem ustoupí. Zase sklopím pohled, ale vím, že Eleně rozhodně neuniklo, na koho jsem se dívala.

Kráčeli jsme chodbami, zastavili jsme se ve východním křídle. Na dveřích byly stříbrné jmenovky. Došla jsem ke svým dveřím, otevřela je. Kráčím pomalu až do středu místnosti. Menší obývák, vedle ložnice, spojená s koupelnou. Předpokládám, že ostatní dívky mají to samé. Našpulím rty, přijdu k oknu, odrhnu záclonu. Mám výhled na vinici, uchechtnu se. Pamatuju si, jak jsem v ní před lety běhala, za mnou Vlad, snažil se mě chytit. Nepovedlo se mu to, to já chytla jeho. Za mnou uslyším pohyb. „Změnilo se toho hodně. Nemyslíš?" zeptá se mě Elena. Sedne si na gauč, vrásčitou rukou poklepe na místo vedle. Pomalu k ní dojdu, ale sednu si naproti, vím čeho je schopná, nechci, aby mi ublížila, jenom protože je stará. „Ano změnilo, Výsosti." odpovím ji, vím, že naráží na moje postavení, na postavení jejího vnuka. „Byla jsi tak krásná, mladá dáma. Teď naproti mně sedí někdo úplně cizí. Jsi nebezpečná, možná víc než před lety. Tenhle hrad, je ale plný nebezpečí.". Nakloním hlavu, studuju ji, snaží se mě varovat, nebo dokonce vyhrožovat. Nemohu se rozhodnout. Kývnu hlavou „Hrad se možná změnil, ale ne jeho pán. Hrabě, král nebo vládce. Pořád je to jeden a ten samý muž. Stále stejná rodina, jen o pár členů větší.". Eleně zajiskří oči, moje odpověď na ni udělala dojem, zkouší mě, chytré, ale zastaralé. „Nechám tě ubytovat, za dvě hodiny přijde služebná, s ostatními se sejdeš v zeleném sále." Rozloučí se, odejde, zavře za sebou dveře. Vyskočím, přijdu ke svému kufru, kde vytáhnu detektor na odposlechy a kamery. „Vlade, vím, že mě slyšíš, nebo rovnou vidíš. Brzo se uvidíme.".

Celých sedm minut odstraňuji všechny odposlechy, kamery ve všech místnostech. Jistě zbytek děvčat bude mít menší kupičku než já, ale to mi spíš lichotí. Pak ze sebe sundám šaty, vstoupím do sprchového koutu, kde na sebe nechám dopadat vodu. Po sprše, přijdu k mému šatníku, kde jsou vyvěšené nebo vyskládané moje šaty a oblečení. Vyberu si rudé šaty ke kolenům. Nazuju si vysoké lodičky, stejné barvy. Do vlasů si vsunu stříbrné vlásenky s rubíny. Naposledy se podívám na svůj odraz, ještě něco to chce, masku. Přijdu ke kufru, odemknu ho, na samotném dnu, leží mých pět masek, každá jiná. Nakonec si vyberu tu bílou s rudými liniemi. Nechala jsem si ji vyhotovit v Cannes. Rychle si ji přidělám, tak aby mi za žádné situace nespadla. Přijdu k obývací části, kde si srovnám všechny kabely a elektrická udělatka. Někdo tiše, téměř decentně zaťuká, nejspíš služebná. Otevřu, vyjdu na chodbu, dveře za sebou zavřu. Podél celé chodby stojí šest valašských vlků, přijdu jednomu z nich, neřeším pohledy ostatních dívek. Popadnu ho za ruku, otočím, na dlaň mu vložím jejich vybavení. Mrknu na něj, otočím se. Kývnu na služebnou, ta nás tedy všechny odvádí do zeleného sálu. Za sebou slyším štěbetání děvčat „Co si o sobě myslí? To že je bývalá vládkyně si může dělat, co chce? Vlad by si ji měl srovnat. Je jen civilní děvka. Vsadím se, že pod těmi maskami schovává jizvy.". Svému vtipu se zasmějí. Do háje, tohle je všechno špatný nápad. To dřív některé z nich zabiju, než si Vlad vybere.

V zeleném sále na nás už čeká vládce, povzbudivě se na nás všechny usmívá. Některé na to reagují vyšpulováním poprsím, chichotáním, nebo červenáním. Já se mu lehce ukloním. Zašustí látka, ostatní se také rychle klaní. „Vstaňte, vítejte. Nejdříve bych rád přivítal na místě, které nazývám domovem. Věřím, že si zde všechny užijete společné chvíle." Uvítá nás Vlad, samotný vládce.